Nesmíš zradit - 14. kapitola

11. června 2018 v 6:28 | anamor |  Nesmíš zradit





Realita mafiánského života









Během probouzení jsem hlavně cítila obrovskou bolest hlavy, proto jsem dlouho přemýšlela, jestli mám chtít vnímat i další věci okolo sebe. Určitě jsem si při pádu rozbila hrneček a taky ty střepy budu muset uklidit, jak jsem se mohla bouchnout? Od dnešního dne nebudu pracovat déle, než je moje pracovní doba, bolestně se to nevyplácelo.

Rukou jsem si přejel po obličeji a do vlasů až k místu kde to bolelo. Tak pitomě na temeni, nepamatovala jsem si nic, o co bych se mohla bouchnout. Začalo mi docházet, že neležím na břiše, jak bych po pádu měla, ale na boku a netlačí mě tvrdá podlaha. Otevřela jsem prudce oči a uviděla okolo sebe tmavé stěny a nábytek, tohle nebyla moje kancelář. A když jsem zkoumala dřevěný starožitný nábytek, došlo mi, že to není ani Ryanův byt, tohle rozhodně nezapadalo do jeho stylu. Těžké tmavé závěsy zakrývala okna. Pohnula jsem se a posadila na posteli, kde jsem ležela. Tak tohle bylo ještě divnější než bych čekala.
Dívala jsem se okolo sebe, ale neviděla nic povědomého ani uklidňujícího. A při projetí rukou vlasy a naražení do bolavého místa jsem si byla stoprocentně jistá, že mě unesli, ale tentokrát to nebude hra jako minule. Tohle asi bylo to, před čím mě pokaždé Ryan varoval. A teď jsem si musela smutně připustit, že měl pravdu.
Moje tělo začalo reagovat, začala jsem se celá třást a nervózně sebou cukat, tedy spíše než já to dělaly moje svaly samy od sebe. Seděla jsem na té posteli a nedokázala se ani hnout. Uplynula dlouhá doba, kdy jsem začala i ve své hlavě panikařit. A pak jsem si prohledávala kapsy a hledala svůj telefon, marně.
Zvedla jsem se a konečně se donutila k nějakému pohybu. Viděla jsem dveře a viděla je jen jako jedinou možnost, a tak jsem se k nim rozeběhla a chytla za kliku. Nic, nepohnuly se a klika sama o sobě moc nespolupracovala.
"Ne," zaskuhrala jsem a do dveří i třískla s náznakem nespokojenosti.
"Klid, to je v pohodě. Ryan mi má volat, když to nezvednu, dojde mu, že je něco špatně," pokoušela jsem samu sebe uchlácholit. "Je to v pořádku, dojde mu to, je mafián," připomínala jsem si zapáleně a trochu to pomohlo ale jen trochu a jen do chvíle, než se ozval zvuk zámku.
Rychle jsem se pohnula a běžela zpět na postel, viděla jsem to jako jediné obrané místo. Dveře se otevřely.
Byla jsem upřímně a mafiánsky zklamaná, což bylo v této situaci směšné, ale musela jsem se nějak držet v klidu. Čekala jsme obrovskou vyholenou gorilu, které se prostě budu bát na první pohled, i kdybych ho někde jen viděla. Místo toho ve dveřích čekal vysoký o hlavu a kousek blond kluk s hnědýma očima a postavou, že proti Ryanovi vypadal jako tintítko.
"Koukám, že jsi vzhůru," prohodil. Hlas měl hluboký a k jeho hubené postavě se prostě nehodil.
"Co chceš?" zeptala jsem se ho narovinu, protože po jeho první větě bylo jasné, že se informace z něj budou i na chlapa velmi těžko páčit.
"Já nic, dělám jen to za to mi je zaplaceno," řekl klidně a stále postával u zavřených dveří. Takže tohle je ke všemu jen pěšák, taky dobrý, on mi nepoví nic, protože neví a já bych na to mohla přijít třeba jen taháním sirek, protože nevím, proč by unášeli zrovna mě! "Máš hlad?" zeptal se. Zavrtěla jsem hlavou. Jídlo bylo to poslední, nad čím bych přemýšlela a popravdě od tohohle bych si nevzala ani zrnko mouky, mohlo by být otrávené.
"Jak chceš," prohodil a otevřel. Slyšela jsem jen, jak cvaká zámek, několik těžkých kroků a pak bylo ticho. Tak jsem opět osaměla v pokoji. Po zádech mi přeběhl mráz a já se opět zachvěla. Byla mi zima, ruce jsem měla úplně studené. Odhodlala jsem se a zvedla se, abych se podívala za ty těžké závěsy v pokoji, bylo neuvěřitelné šero vlastně skoro úplná tma. Nevěděla jsem, zda to bylo překvapením nebo jsem to tak nějak očekávala, že okna byla zatemněna okenicemi nebo spíše prkny, mezi kterými byly škvíry, přes které šlo světlo, ale byly tak malé, že jsem nic neviděla skrz. Otevřela jsem skříň v rohu pokoje, nic v ní nebylo.
Motala jsem se po tom malém pokoji a pokoušela se na něco přijít. A jediné na co jsem přišla bylo, že jsem v háji, protože jsem neměla kudy utéct, ani se kde schovat, prostě nic, ten pokoj byl malý a krom postele, velké dubové skříně a malé komody, která byla prázdná, v pokoji nic nebylo.
Chtěla jsem zkusit povolit ty divné dřevěné hráze přes okno, ale můj pokus skončil v okamžiku, co mě napadl. Okno nešlo otevřít. Tohle asi nebude amatér, zato já byla. A taky jsem si začínala být jistější, že tady sama nic nezmůžu. Zalezla jsem si zpět do postele a lehla si na bok čelem ke dveřím, abych na něj případně viděla. Pokoušela jsem se něco vymyslet, nebylo co, nesledovala jsem pravděpodobně dostatek akčních filmů.
A to mě ještě stále celou dobu bolela hlava. Od toho jak mě praštil. To bylo teda chování, ale na druhou stranu mimo rády do hlavy se mi nic hrozného, krom omezení vlastní svobody, nestalo.
Nechtěla jsem, bránila jsem se tomu už z vlastního bezpečí, ale nakonec jsem stejně usnula.
Při probuzení jsem vystřelila jako praštěná. Nebyla jsem jedna z těch osob, co když se probudí, tak si nepamatují, kde jsou a podobné věci, to mi nehrozilo, vždy jsem byla, až moc, při vědomí, dokonce jsem nikdy nezapomněla, kdy mám vstávat do školy a kdy ne. Málem jsem sebou pleskla přímo na podlahu, stačilo pár poposkočení a ustála jsem to. Rozhlížela jsem se okolo sebe a hledala něco jinak, než bylo předtím, ale všechno bylo stejné. Jen v pokoji byla snad ještě větší tma. Jediné světlo, které jsem viděla, bylo škvírou pode dveřmi, a pak jsem si všimla, že na židli u dveří byl tác s tousty a vodou.
Jídlo bylo zamítnuto okamžitě, i když jsem měla hlad, a pak jsem očichala vodu jako bych mohla rozpoznat nějaké jiné složení. Dodala jsem si odvahu a trochu si lokla vody. Chutnala normálně, tak jsem se napila pořádně.
Seděla jsem na posteli a dívala se na dveře dlouho, než se otevřely a on v nich stál. Překvapeně. že ho vidím, jsem sebou škubla.
"Je na čase se přesunout," prohodil a zvedl jednu ruku, ve které jsem si všimla pistole. Na posteli jsem se odsunula kus dál, jako by mi to mohlo pomoci. Ironicky se usmál, a pak prudce švihnul rukou ke mně, až jsem tiše vyjekla a k mým nohám dopal černý šátek.
"Zavaž si oči," přikázal nekompromisně a pohnul s rukou, ve které měl pistoli, v jasném znamení, co chtěl dodat beze slov. Hlasitě jsem polka a s chvějící se rukou se po šátku natáhla. Pečlivě jsem se na něj celou dobu dívala a čekala.
"Co se mnou uděláš?" zeptala jsem se tiše. Když už s ním někam mám jít, chci malou představu toho, co bude.
"Já nic. Jen tě odvedu na místo dodání, kde si tě vyzvedne šéf. Co bude pak, je na něm." Bylo opravdu milé vědět, že můj život je v ruku někoho neznámého, kdo má peníze a vliv na to aby mě unesl a já nevěděla proč vlastně, jen to že Ryan to naznačoval jako možnost, která by se mohla stát.
"Nezdržuj," popohnal mě. Musel vidět, jak se moje ruce klepaly, zvedla jsem šátek a zavázala si s ním oči, jak chtěl. Chytil mě za paži a já sebou trhla odporem, který mi nebyl k ničemu. Prostě cuknul rukou a vytáhl mě z mé pozice na nohy a táhl za sebou. Zakopávala jsem o vlastní nohy a možná i o jeho nebo to bylo tou podlahou. Chtěl jít rychle, ale moje tělo se bránilo, když jsem neviděla kam. Slyšela jsem vrzání dřeva a dusot, který šel od toho, jak mě táhnul.
Klopýtla jsem a ztratila rovnováhu, jeho ruka se do mého nadloktí pevně zaryla, tak abych se nesetkala s podlahou. Taky mohl promluvit a upozornit na schody. Nespokojeně jsem zafuněla a díky téhle malé chvilce ze mě na chvilinku opadnul strach.
Táhnul mě dál po schodech a nepokoušel se zpomalit, jen mě vždy pevně stisknul, když jsem ztrácela rovnováhu. Nechtěla jsem vidět zítra mou ruku, bude pěkně fialová. O čem to přemýšlím, já možná ani zítra nebudu mezi živými. Zachvěla jsem, když se mi tahle nespokojená myšlenka připomněla. On sám nevěděl, co se mnou bude. Překvapilo mě, když jsme se dostali na rovnou zem bez toho, abych opravdu sebou sekla. Jenže jsem stála a nic okolo nás neslyšela. Zvuky aut, kroky, nic co by nasvědčovalo, že jsem někde venku, a přitom jsem cítila vítr ve vlasech a chlad.
Cvaknutí a pak do mě strčil, až jsem se bouchla o něco tvrdého. Když s nespokojeným zamručením sáhl na mou hlavu, tiše jsem zalapala po dechu a čekala. Jen mi ji sklonil a donutil mě tak sednout do auta. Připásal mě a ještě zavázal ruce. Přesto chvíli trvalo než za ním bouchly dveře. Trhla jsem rukama k sobě, ale nemohla jsem je dostat výš jak k hrudníku. Sakra, k něčemu mě přivázal. Nemohla jsem si ani sundat šátek. Další dveře bouchly a o vteřinu později auto nastartovalo.
"Kam jedeme?" zaútočila jsem nespokojeně otázkou.
"Na místo předávky. Já dostanu své peníze a ty… nevím, to poznáš na vlastní kůži," mluvil chraptivě a zdálo se mi, jako by ho ta představa pobavila. Odporem jsem se otřásla.
Pokoušela jsem se zachovat klid, jako by mi radil někdo zkušený. Třeba policista přes telefon, jo ten by byl v klidu. Cítila jsem, jak mi začíná být za problém dýchat, bylo to těžší a těžší. Netušila jsem, jak dlouho bylo auto v pohybu ani kdy a jak zatáčelo, moje až mi z toho hučelo v uších a já nic neslyšela. Zaznamenala jsem až prudké zabrzdění, kdy mě to vyhodilo ze sedačky a já byla ráda za ten pás, který se mi zaryl do hrudníku.
Následovala série bouchnutí dveří, a pak uvolnění pout včetně šátku. Venkovní světlo se mi zabodávalo do očí. Dívala jsem se okolo sebe a hledala pomoc, zatímco mě tahal ven z auta. Jenže nebylo kde hledat pomoc. Tohle místo jsem ani nepoznávala, museli jsme být hodně daleko za městem. Opuštěné plechové skladiště. Jen podle toho jak vypadalo, tu dlouho nikdo nic neskladoval. Držel mě a táhnul dovnitř. Ohlédla jsem se za černým velkým autem s tmavými skly, už vím proč mě mohl vézt svázanou.
Vevnitř nebylo nic... vůbec nic. Obrovská obdélníková plocha byla prázdná, nic neříkající. Naše kroky, i když tiché, se odrážely od holých plechových zdí.
"A tady?" vylítlo ze mě. Nikdo tu nebyl a nikdo by tu ani nic zajímavého nedělal.
"Budeme čekat na šéfa," odvětil klidně. Asi měl přijít brzo.
Skřípot železa upozornil na pohyb někoho dalšího. Otočila jsem se za tím a ne jen já ale i on. Velká kovová vrata na druhé straně se otevřela a v nich byl. Myslela jsem, že omdlím. Stál tam Ryan v obyčejných černých džínech a kožené bundě a kráčel si to pomalu k nám.
Instinktivně jsem udělala krok za ním připravená ho vlastnoručně zabít. Jestli je tohle jeho další bouda a únos abych s ním komunikovala, překročil opravdu všechny hranice, které mohl. Jenže se událo několik věcí najednou.
Můj únosce nenávistně sykl, silně mě popadl za paži a škubl k sobě, až jsem předala na zem. Ve chvíli kdy jsem zvedala hlavu, třeštila jsem jen oči, můj únosce i Ryan oba měli zbraně a namířené naproti sobě. On má pistoli! Netušila jsem, že nosí v tom drahém obleku zbraň.
"Rigonat, co ty tady?" zajímal se nespokojeně.
"Přijel jsem si pro to, co je moje," opověděl mu pohotově a všimla jsem si toho rychlého pohybu hlavou, kontroloval mě pohledem. Tak tohle nebyla hra. Tohle byla realita mafiánského života.
"Jestli chceš, aby žila, měl bys tu zbraň zahodit," prohodil blonďák a namířil zbraň na mě. Zalapala jsem po dechu a třeštila na něj oči.
"Ne," prohodil rychle Ryan a jeho zbraň se najednou objevila na podlaze kousek ode mě a jeho tělo se pohnulo přede mě.
Všechno okolo sebe jsem najednou vnímala nějak jinak. Pomaleji nebo rychleji, neuměla jsem to přesně rozeznat, ale byla jsem si jistá, že jsem to vše v hlavě měla jinak, než to tak bylo ve skutečnosti.
Vnímala jsem jen svoje srdce, které mi znělo v uších a roztřesený dech. V pozadí byl slyšet jeho hluboký nenávistný hlas, který mě děsil každým dalším proneseným slovem. Viděla jsem jen, jak drží jeho pistoli a Ryan naproti němu. Stál tak, aby mě měl schovanou za zády. Bála jsem se, ale nemohla jsem určit, jestli o sebe nebo o něj. Pravděpodobně o oba dva.
"Nech ji jít," zaslechla jsem Ryanův hlas. "Ona v tom nehraje roli," vyjednával o mém bezpečí.
"To nejde, ona v tom je víc jak ty," zakřičel mu nazpět. Švihnul rukou k Ryanovi a to vehnalo veškerý adrenalin do mé krve a já jednala bez toho, abych to měla předem rozmyšlené.
Sáhla jsem po černé zbrani, která se mi válela u nohy a pěvně ji popadla do rukou. Kov zbraně byl studený. Z filmů jsem věděla jak s ní. Natáhla jsem kohoutek, a pak namířila proti němu. Zmáčkla jsem spoušť.
Vyšla ohromná rána, při které jsem zavřela oči, a moje ruce cukly při zpětném rázu zbraně. Nastalo ticho. Neotevřela jsem oči a měla je zavřené. Zhluboka jsem dýchala jako bych místo střelby běžela maraton.
"Olívie?" ozval se Ryan poblíž mě. Otevřela jsem oči a dívala se mu přímo do obličeje. Jeho tvář, vypadal šokovaný a to velmi šokovaný.
Podívala jsem se na své ruce, ve kterých jsem ještě stále držela zbraň. Zvedla jsem zrak o kousek výš za Ryanovýma nohy a vyjekla jsem zděšení. Únosce tam ležel a tvořila se okolo něj kaluže krve. Upustila jsem pistoli, která s řinkotem dopadla na podlahu a pozadku se došourala kus zpět.
Já ho zabila - znovu jsem vyjekla a nedokázala odtrhnout zrak od té rudé tekutiny na zemi. To jak se ten flek zvětšoval. Tohle byla moje práce! Stala jsem se vrahem.
Najednou můj výhled zastínil Ryan. Kleknul si přede mě a díval se na mě. Mrkala jsem ale ten obraz, jako by se mi vypálil do sítnice. Byla jsem si jistá, že nikdy neuvidím nic jiného než tohle.
"Olívie?" oslovil mě znovu a chytil můj obličej do rukou. Dívala jsem se do jeho zelených očí z pár centimetrů a přeskakovala pohledem. Hladil mě palci po tvářích, než mi došlo, že mi stírá slzy. Neuvědomila jsem si ani, že můj výhled je rozmazaný jako za mlnou a už vůbec jsem necítila slané slzy, jak stékají po mých tváří. Očima jsem stále kmitala za něj, zda něco neuvidím. Tělo se mi třáslo a já nemohla dýchat. Lapala jsem po dechu a stále ho bylo nějak málo.
"Olívie, podívej se na mě!" rozkázal mi, ale neznělo to panovačně jako jindy. "Pořádně," dodal důrazně a já ho uposlechla.
"Všechno je v pořádku, zlato. Nic se neděje. Všechno bude dobré," pokoušel se mě uklidnit. Vrtěla jsem odporem hlavou, ale moc jsem prostoru na to neměla, protože jeho velké dlaně stále svíraly můj obličej.
"Zabila jsem ho," vyjekla jsem na něj pisklavě cizím hlasem, kdyby si té mrtvoly o dva metry dál náhodou nevšiml. Měla jsem pocit, že omdlím. Stále jsem hledala kyslík a zároveň jsem viděla černo.
"Zabil by nás," odporoval mi klidně. Jak mohl být tak klidný a doměřený v téhle situaci? Zabila jsem chlapa a ležel jen dva metry od nás s krví všude okolo.
A pak mi to došlo. On byl na to zvyklý. Kolik zabil lidí on? Kam jsem se to vlastně dostala. Tohle chtěl otec, abych zažila? Abych byla vrah. Udělalo se mi špatně, opravdu špatně. Žaludek se zhoupl a já věděla, že je zle.
Prudce jsem narazila rukama do jeho hrudníku a odprostila se od něj. Pustil můj obličej a já se odklonila a udělala několik pohybů od něj. Nadechla jsem se skrz zuby a všechno šlo ven.
Dávila jsem se, protože v mém žaludku toho moc nebylo a teď tam nezůstalo už vůbec nic.
Ucítila jsem jeho dlaň na boku, přejel mi po zádech nahoru k zátylku a popadl moje vlasy.
"Lepší?" zajímal se. Zakroutila jsem hlavou. Tohle nebude už nikdy dobré. Skončím zbytek života ve vězení za vraždu. Můj snoubenec je vrah první kategorie a jen bůh ví, co jsou všichni ti, co se okolo něj motají a co byl vlastně můj otec.
Slyšela jsem jeho povzdech.
Popadl mě okolo pasu a přetočil k sobě čelem. Posadil si mě na nohy a otočil se tak, abych se dívala na špinavou zeď a nic jiného okolo neviděla.
Byl mi odporný tím, co jsem musela udělat, co se tu dělo a věděla jsem vnitřně, že tohle je jen začátek toho, co mělo přijít. Přesto jsem jeho náruč ocenila a nedokázala bych se od něj vzdálit ani, kdybych měla dost sil.
Cítila jsem jeho teplo přes košili, sálalo a ohřívalo mě. Obtočila jsem mu ruce okolo krku a přitiskla se ještě pevněji. Potřebovala jsem mít někoho u sebe. Potřebovala jsem se držet, protože jsem se bála pádu.
Ruce měl položené na mých zádech, jednu na lopatce a druhou na kříži. Zavřela jsem oči a stočila svůj obličej do kůže jeho krku. Povzdechla jsem si a zase se víc k němu přitulila.
"Až si odpočineš, promluvíme si a bude to lepší," slíbil. Tohle jsem mu ale moc nevěřila, jak by to mohlo být lepší?
Nic jsem mu neodpověděla. Jen jsem dýchala a vdechovala tak přímo z pokožky jeho krku příjemnou kořeněnou vůni.
Žádný parfém.
Cítila jsem se klidnější, přesto jsem chvění svého těla nemohla zastavit. Svíral mě pevně ale nenásilně.

"Děkuju," pošeptal tiše a políbil mě do vlasů. Nechápala jsem, co to mělo být, nechtěla jsem to ani vědět. Nechtěla jsem vědět vůbec nic.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama