Všichni za jednu - 13. kapitola

3. srpna 2017 v 13:02 | anamor



Nesmí se ztrácet čas, musí být silní a možná to chceš přemýšlet nad tím říct pravdu o všem...









Zatímco Nicolette padala k zemi, čtyři mušketýři, kteří k ní běželi, ji byli odhodlaní bránit za jakoukoliv cenu. Nemuseli. Milady se dala na rychlý úprk, jakmile je spatřila. Neměla v plánu dostat se s nimi do potyčky, ani se jim nějak ukazovat. Jediné, o co stála, bylo zbavit se téhle ženy. Nebyla ale dost rychlá. Možná nezahlédli její tvář, ale siluetu své úhlavní nepřítelkyně nikdy nezapomenou.
Když po cestě do krčmy uslyšeli hluk z jedné z vedlejších ulic, netušili, že to bude Nicolette, koho tam najdou. A ani ve snu by je nenapadlo, že bude bojovat o život.
Aramis padl rovnou k zemi a začal si ji prohlížet. Opatrně odsunul její ruku z poraněného boku a zkoumal krvácející ránu. Athos zůstal s ním, zatímco Porthos a d'Artagnan se vydali za utíkající ženou.
"Hodně to krvácí. Musíme ji dostat rychle někam, kde to budu moct zašít," zhodnotil Aramis situaci a pohladil Nicolette po čele. "Ty to zvládneš, maličká."
Nicolette slyšela jeho hlas. Věděla, že je to on. Pokusila se otevřít oči, ale viděla jen rozmazané stíny těch dvou, co s ní zůstali. Natáhla ruku, aby se někoho dotkla. Netušila, že nejblíže byla ruka Athose, které se pevně chytla. Svým dotykem ho konečně probudila.
"Na posádku!" rozhodl Athos, sehnul se pro ni a vzal ji do náruče. Více se přitiskla k jeho tělu, aby cítila jeho teplo. Začínala jí být zima a bolest jí tepala v boku i na zádech po pádu na zem. Porthos a d'Artagnan se v tu chvíli vrátili po tom, co jim Milady zmizela v uličkách.
"Jděte okamžitě pro Brie a Constance," poručil jim Aramis a společně s Athosem se rychle vraceli na posádku.
Cítila až bolestně rychlé pohyby jejího a Athosova pohybu. Pokoušel se být opatrný, ale zároveň musel jednat rychle, aby to Nicolette zvládla. Věděl, že je bojovnice, ale bodné zranění, které hodně krvácelo jako její, nebylo žádná legrace. Moc dobře to věděl.
"Co se děje?" volal na ně Tréville ze schodiště, když viděl, jak rychle jeho mušketýři vběhli na dvůr.
"Nicolette je zraněná," zavolal Armis a nechal se vést Athosem do jeho pokoje, který byl nejblíže. Aramis mu otevřel dveře a Athos došel co nejrychleji k posteli a Nicolette opatrně položil.
Aramis si půjčil jednu z Athosových košilí a přiložil ji na ránu místo plátna, které neměl po ruce. Tréville přispěchal za nimi s dalším mušketýrem. Nesli mísu s vodou a čisté plátna. "Co se stalo?" zjišťoval okamžitě.
"Milady ji bodla," odpověděl po chvíli Aramis, protože Athos se k tomu neměl. Zíral na ležící Nicolette a těkal ke dveřím, kdy už přijde Brie.
"Za tmy… Nebudu chodit za tmy, Tréville," ozvala se Nicolette. Všichni se na ni podívali, ale ona svůj zastřený pohled nezvedla z kapitána. Její typický úsměv však na její tváři chyběl.
"To je dobře," souhlasil. "Proč to udělala?" zajímal se Tréville a ohlédl se po těch dvou. Mlčeli a krčili rameny, přestože oba dva pravdu věděli. Athos se natáhl pro láhev vína, kterou měl v pokoji, a s Aramisovou pomocí nadzvedl Nicolette, aby jí dal napít.
"Tentokrát to bude bolet víc," ujistil ji, když se nechtěla napít, "tak se napij," poručil jí. Dívala se na něj, ale poslechla. Bolelo to už teď, tak se zase tolik nebránila.
Aramis pevně přidržoval košili na jejím zranění a Athos držel láhev vína u jejích rtů, aby stále pila. Dveře se konečně otevřely a v nich se objevily Brie a Constance, obě vyděšené po tom, co jim d'Artagnan a Porthos řekli.
Brie si pospíšila k posteli, kde Nicolette ležela a pila. Odstrčila Aramise trochu stranou a odtáhla od rány košili, která už byla celá nacucaná krví.
"Budeme ji muset svléci," řekla rychle a podívala se na přítomné muže. "Odejděte, prosím," řekla přímo k nim. Všichni se začali pomalu odebírat ke dveřím, jen Athos zůstal na místě a nutil Nicolette pít.
"Athosi, ty taky," promluvila Constance.
"Někdo by tady měl zůstat a držet ji," řekl rychle. Našel si pěknou výmluvu, aby tu mohl zůstat, nebo v to alespoň doufal.
"Athosi, my to zvládneme. Kdyby něco, zavoláme," odpověděla mu nekompromisně. Věděla, že by neviděl nic nového, ale nemohli ho tu nechat. Bylo by to nevhodné, když byla Nicolette zraněná.
Nespokojeně se na Constance podíval, ale věděl, že zdržování v tuhle chvíli Nicolette nijak nepomůže. Brie si už připravovala věci, takže odložil láhev s vínem a začal se zvedat.
"Budu za dveřmi," řekl a pohladil Nicolette po ruce, než odešel z pokoje.
"Co ti trvalo tak dlouho?" zajímal se Tréville, když se konečně přidal k ostatním, kteří už čekali na chodbě.
"Kontroloval jsem, jestli mají vše, co potřebují," odpověděl klidně. Sám byl překvapen, že to dokázal, protože ve skutečnosti moc klidný nebyl. Podíval se na Aramise, který už ho sledoval, a kývnul hlavou, aby vyšli ven z chodby.
"Je ti, doufám, jasné, proč to udělala," spustil naštvaně Aramis. Musel se ovládat, aby nekřičel a nedělal všem divadlo.
"Nechápu, jak o ní ví," odpověděl nespokojeně Athos a přešel o kus dál. Byl opravdu naštvaný a vyděšený.
"Jak to ví je vedlejší. Hlavní je, že máme velký problém. Ona se jen tak nevzdá," připomněl mu.
"Já vím!" křikl po něm naštvaně. Nic z toho, co mu Aramis řekl, pro něj nebylo nové. Všechno věděl i bez něj, přeci jen znal Milady asi nejlépe.
"Tak co s tím uděláš?" vrátil mu naštvaně Aramis. Měl Nicolette opravdu rád, proto se mu nelíbilo, že se jí tohle stalo. A že to je jen začátek.
Jejich slovní výměnu přerušil bolestný výkřik. Oba se zamračili a podívali se na sebe.
"Nevím," odpověděl s povzdechem. Vzpomněl si, kolikrát měl šanci skoncovat s jejím zabíjením, ale neudělal to. Vrazil pěstí do dřevěného sloupu vedle. Nemuselo to takhle dopadnout, byla to jeho chyba.
"Ostatní to bude zajímat," upozornil ho Aramis na další problém.
"Zatím to necháme být," řekl tiše Athos a za dalšího výkřiku Nicolette se vrátil do chodby. Viděl, jak všichni ostatní stále stojí před dveřmi a čekají. Dívali se jeden na druhého nebo mlčky zírali do země, když se občas ozval její bolestný výkřik.
"Myslel jsem, že je pryč," zamumlal nespokojeně Porthos.
"To my všichni," připustil Aramis.
"Ale proč to udělala?" nechápal d'Artagnan. "Nicolette tu s námi není dlouho. Proč si vybrala zrovna ji?" ptal se ostatních. Nikdo mu neodpověděl. Porthos a Tréville odpověď neznali, Athos a Aramis nebyli připraveni se o pravdu podělit.
"Nemohlo by to mít něco společného s její minulostí?" strachoval se Tréville, když si uvědomil, že Nicolette ještě před časem žila na ulici a kradla. Mohla se do něčeho zaplést.
"Ne, to ne," odpověděl Aramis okamžitě, aniž by nad odpovědí přemýšlel. Nechtěl, aby si o ni mysleli něco, co nebyla pravda. Svou rychlou odpověď si uvědomil, až když zachytil naštvaný pohled Athose a zvědavé pohledy ostatních. "Určitě se do ničeho nezapletla. Hodně jsme o tom mluvili a o něčem takovém nic neřekla. Podle toho, jak mluvila, byla opatrná a s nikým z ulice moc nekomunikovala," snažil se svou odpověď vysvětlit.
"Aramis má pravdu. Nemluvila jako někdo, kdo se spolčoval s lidmi, jako je Milady," souhlasil d'Artagnan.
"Tak proč to udělala? A jste si jistí, že to byla Milady?" kladl další otázky Tréville.
"Milady poznáme," odpověděl nespokojeně Porthos. Nastalo ticho, nikdo k tomu neměl co dodat, takže se jen zaposlouchali do zvuků z pokoje, ve kterém ošetřovali Nicolette.
Po hodně dlouhé době, která hlavně Athosovi přišla nekonečná, se ve dveřích objevila Constance a potichu za sebou zavřela dveře.
"Brie ránu zašila. Nicolette hodně krvácela, ale snad bude v pořádku. Bude muset zůstat dlouho na lůžku. Teď je unavená. A opilá po tom, co do ní Athos nalil víno," pověděla a na jmenovaného se podívala.
"Mně to pomáhá od bolesti," pokrčil rameny. Doufal, že to pomůže i jí, ale asi to nebylo tak účinné, soudě podle jejího křiku.
"Můžeme jít dovnitř?" zeptal se Aramis okamžitě.
"Ne. Je unavená. Bude v pořádku. Nechte to na ráno, jste vysilující návštěva, i když je člověk při síle. Brie ji ještě zkontroluje a půjde. Nechá ji v klidu spát," odpověděla. "A vy taky!" dodala přísně.
"Dobře tedy," odpověděl Tréville nespokojeně.
"A kdo ji bude kontrolovat v noci?" zajímal se Aramis.
"Je na posádce, nic se jí tady nestane. Bude v pořádku. Potřebuje spát, ne aby ji někdo budil."
"I tak budeme hlídat alespoň před dveřmi, kdyby něco," odpověděl Aramis nakonec. Nechtěl se dál s Constance hádat. Věděl, že to nemá cenu.
Když vyšla z pokoje i Brie po tom, co uklidila a překontrolovala Nicolette obvazy, byla překvapená, že všichni stojí na chodbě před pokojem.
"Usnula. Nechte ji spát, bude v pořádku. Ráno ji přijdu zkontrolovat," řekla jim klidně a podívala se na Aramise. Ten bude muset taky podstoupit kontrolu jeho znovu zašité rány.
"Děkujeme, Brie. Vypadá to, že tady budete častěji než doma," usmál se nevesele.
"Doprovodím vás domů, už je moc pozdě," ozval se aktivně Aramis a vedl ji pryč.
"Pojď se domů prospat, musíš být unavená," strachoval se d'Artagnan o svou těhotnou ženu. "Nicolette teď nepomůžeme." Unaveně se na něj usmála a souhlasně kývla.
"Přijdu ráno," oznámila ještě, než ji d'Artagnan odvedl pryč.
"Budu hlídat. Stejně nemám kde spát," promluvil konečně Athos a Tréville s Porthosem, kteří s ním jako jediní zůstali, se na něj otočili.
"Určitě?" ověřoval si Tréville zmateně.
"Je to můj pokoj. A jsem za to částečně zodpovědný," dodal. Věděl, že si to vysvětlí jinak, než to ve skutečnosti bylo, a přesně to byl jeho záměr.
"Dobře. Kdyby něco, víš, kde nás hledat," souhlasili nakonec Tréville i Porthos a odešli.
Athos kývnul a dál stál opřený o zeď naproti dveřím jeho pokoje. Počkal ještě pár minut po tom, co odešli, než mohl udělat věc, po které toužil už dlouhou chvíli.
Když si byl jistý, že je na celé chodbě sám, přistoupil ke dveřím a opatrně je otevřel. Jen nakouknul dovnitř.
Ležela na posteli, zabalená do deky a spala. Původně chtěl zase odejít, ale když viděl, jak klidně spí, neodolal a vešel dovnitř. Potichu zavřel dveře a stejně tiše přešel místnost až k posteli. Opatrně se na ni postavil a pozoroval spící Nicolette. Jindy by sáhl po láhvi s vínem, a že ji měl na dosah ruky, ale ne dnes. Chtěl být střízlivý a při smyslech, kdyby se Nicolette probudila. Proto jen seděl a pozoroval ji. Přemýšlel o tom, co udělá, aby se tohle už nikdy neopakovalo.
Sledoval její spánek dlouho, než se pohnula, tiše zasyčela bolestí a otevřela oči. Zmateně se dívala před sebe na dveře. Tenhle pohled znala, ale nečekala, že se jí naskytne teď. Trvalo jí tři mrknutí, než si všimla Athose sedícího na posteli vedle ní.
"Jak se cítíš?" zeptal se jí a nespouštěl z ní pohled.
"Opile," odpověděla tiše. Přišla si velmi malátná.
"Dost jsi toho vypila," souhlasil a zadíval se na skoro prázdnou láhev. "Co tvoje rána?" zajímal se dál.
"Trochu bolí," připustila a opatrně se pohnula na posteli. Jen trochu, aby to tolik nebolelo.
Nechtěl se na to zeptat. Měl strach z toho, že by mohla Nicolette vědět, proč se to stalo, a to nechtěl. Neměla o jeho ženě nikdy vědět. Zeptat se ale musel.
"Víš, proč to udělala?"
"Moc ne," připustila nespokojeně, ale zamyslela se nad tím, co jí ta žena říkala. "Řekla mi, že se pro tuhle lásku umírá. Ty ji znáš?" zeptala se zmateně a pořád trochu vyděšeně. Sice byla ještě po víně trochu omámená, ale i když by měla problém chodit nebo jenom zvednout ruce, mysl měla čistou.
"Znal jsem. Tedy to jsem si myslel. V jiné době, v jiném životě," řekl tiše a díval se před sebe na podlahu. Natáhla se, co nejopatrněji dokázala, a chytla Athose za ruku.
"Nehodlám tě z toho vinit. A ty to taky nedělej." Dívala se mu do očí a myslela svá slova vážně. On nebyl ten, co držel dýku, která skončila v jejím boku. "Nevím teď konečně zapadám mezi vás. Mám dvě zranění," usmála se na něj a doufala, že to zabere. Úsměv jí lehce opětoval. Vzal její ruku do svých a různě si hrál s jejími prsty.
"Zůstaneš tu se mnou?" zeptala se tiše a v jejím hlase byl slyšet strach.
"Pokud si to přeješ, tak ano," připustil, ale věděl, že by se i tak za chvíli vrátil, aby ji hlídal.
"Přeji?" souhlasila s mírným úsměvem. Zatímco si hrál s její rukou, zavřela oči a pomalu usínala s pocitem klidu a bezpečí, když vedle sebe cítila jeho blízkost.
Tiše u ní seděl, už dávno spala, když se otevřely dveře a v nich se objevil Aramis.
"Co tady děláš?" zeptal se nového návštěvníka.
"Chtěl jsem si být jistý, že je v pořádku. A ty?" odpověděl Aramis a tiše vešel do pokoje. Napadlo ho, že bude Athos uvnitř, ale nebyl si jistý, jestli neposlechne rozkaz Brie a místo toho nenajde první krčmu, kde mu nalejí plný pohár vína, aby dnešní večer zapil. Proto ho moc nepřekvapilo, že ho tam našel. On sám chtěl Nicolette překontrolovat, aby měl jistotu. Bylo jen málo lidí, kteří v něm vyvolávali takovou obavu o jejich život. Nicolette k nim patřila.
"Nechtěla být sama," pokrčil rameny a díval se na svého kamaráda.
"Ví to?" pokynul k ní hlavou.
"Jen to, že to se mnou souvisí. Co je Milady zač, netuší," odpověděl klidně.
"Ostatní by měli vědět, o co jde, Athosi. Abychom mohli co nejlépe zajistit Nicolettino bezpečí." Doufal, že Athos bude mít rozum a poslechne ho. Nicolette nebude moct být v bezpečí, dokud ona i všichni ostatní nebudou vědět, co za tím stálo. V Athosově tváři však viděl nesouhlas. "Udělej to kvůli ní, ne kvůli ostatním," dodal ještě vážně.
Athos si povzdechl, zadíval se na klidnou Nicolette, na její ruku v té jeho, a věděl, že má jeho přítel pravdu.
"Dobře, ráno jim to řeknu," souhlasil nakonec.
"Bude to tak lepší," usmál se na něj Aramis a zase tiše opustil pokoj, aby ty dva nechal o samotě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama