Skrytá pravda 20. kapitola

15. června 2014 v 23:10 | anamor |  Skrytá pravda (anamor)

Omlouvám se, trochu jsem nestíhala a zapomněla.









Zmateně jsem se rozhlížela okolo sebe. Díky dešti a hlavně stromům okolo sebe bylo už dost šero. Byla jsem tu sama. Netušila jsem, že je možnost, abych i po tolika letech zabloudila ve Forks tak hloupě a dostala se až na hřbitov. Ale stalo se tak, byla jsem tu také poprvé v životě, nikdy mě hřbitovy nelákaly, ani když tu měla máma s Jamesem hroby, nebyla jsem tu. Nikdo mě nenutil a já necítila potřebu.

Z původního plánu být v La Push sešlo a to hlavně díky Jess, která kňourala, že tam tu bojovku nebude hrát, protože to tam nezná a bude za chvíli tma, a tak se jelo zpět do Forks což se mi už tolik nelíbilo. V La Push byl větší klid a přišlo mi to tam bezpečné, i když to bylo taky v lese.

Opravdu Mike s Tylerem za jejich nápady jednou zabiju. Prý bojovka po městě a okolo, kdy se musíme najít. Jsou jak malé děti. Nemohla jsem jim to ale rozmluvit, hlavně protože jsem před nimi stále nedokázala mluvit. Pokoušela jsem se držet Angely, ale nepovedlo se to. Nespokojeně jsem kopla do kamene.

Vytáhla jsem svůj telefon z kapsy a šla s kůží na trh, pokud mu už nevolaly holky. Zazvonilo to jen jednou.

"Děje se něco?" zeptal se okamžitě po přijetí hovoru.

"No… ne tak docela. Jsi daleko od města?" zeptala jsem se tichounce a doufala, že jeho super upíří mozek nebude tak rychle pracovat jako obvykle.

"Záleží, jestli to bereš podle lidského nebo upířího měřítka," zasmál se do telefonu. Usmíval se, to bylo dobré znamení.

"A jak jde hledání?" zeptala jsem se ještě jednou. Podívala jsem se okolo sebe a hned vedle mě byl hrob a tak jsem se posadila na kraj mramoru.

"Nic moc… ta stopa je zvláštní," připustil nespokojeně s povzdechem.

"Za jak dlouho jsi schopný se vrátit?" zajímala jsem se tenkým hláskem

"Co se stalo?" zeptal se přísně. Povzdechla jsem si a zavřela oči. Teď to přijde.

"No… tak nějak se to zamotalo a já… jsem na hřbitově," vydechla jsem a div nedýchala, ale s mými problémy to nemělo nic společného.

"Zamotalo?! Sakra, Bello, jak ses tam dostala!" začal křičet do telefonu a tak nějak jsem si byla jistá, že se ještě krotí… mohlo by to být i horší. Zaslechla jsem v telefonu zvláštní praskající zvuk, jako když padá strom.

"Zabloudila jsem," kuňkal jsem mu na odpověď.

"Měla jsi být doma s rodinou, slíbila jsi mi to," připomněl mi ublíženě. Povzdechla jsem si, toho jsem si byla taky vědoma. "Počkej… holky nejsou poblíž?" změnil téma. Málem bych zapomněla… ne málem, já zapomněla. Podívala jsem se okolo sebe a nikdo tu nebyl a ony by přeci jen přišly blíž ne?

"Nejsou tu," připustila jsem.

"Sakra," vykřikl, až jsem nadskočila leknutím. "Jak ses tam dostala?" zeptal se ještě jednou a já slyšela tu nervozitu.

"Angela šla ven s ostatními, tak jsem šla taky… chtěli hrát nějakou bojovku nebo co… a já… zabloudila jsem," stručně jsem shrnula nečekané dění za jeho nepřítomnosti.

"Bello, něco je špatně…." Připustil. "Jen nevím co, je lepší, abys zůstala, kde jsi nebo se pokusila zmizet," dodal ještě.

Po zádech mi přeběhl mráz… ano, měl pravdu, bylo něco špatně a já to ignorovala celou dobu, hlavně to bylo špatné hodně špatné od chvíle, kdy zmizely jeho sestry, aby nás hlídaly a hlavně mě.

"Nepamatuju si cestu," připustila jsem tenkým hláskem a dívala se okolo sebe. Stmívalo se. Až mě najde Edward, tak mě sám zabije už jen podle toho, jak dýchal do telefonu na druhé straně.

"Zůstaň tam, už jsem na cestě," přikázal mi, a pak telefon položil. Schovala jsem ho do kapsy.

Dívala jsem se stále okolo sebe, překvapilo mě, jak je hřbitov velký, i když město bylo dost malé. Neměla jsem odcházet, a tak jsem se zvedla, šla na druhou stranu, nevěděla jsem, kde to je, ale podle popisu bych to mohla najít. Mámina fotka mě hypnotizovala k sobě.

"Bylo překvapení tě vidět živou a zdravou," ozvalo se za mnou. Cukla jsem sebou, ale jinak se ani nepohnula. Věděla jsem, že to je on. Zhluboka jsem se nadechla s posledním pohledem na máminu fotku, než jsem se k němu otočila čelem. Tváří v tvář, tak jako to udělal on tehdy.

"Nápodobně," odpověděla jsem mu a byla překvapená, jak je můj hlas klidný a vyrovnaný. Ruce jsem držela v kapsách. A dívala se na něj. Jeho rudé duhovky… ukazovaly přesně to, co on byl… vrah.

"Alespoň, že jedna se povedla," řekl nakonec a pohledem kmitl za má záda na hrob.

"Škoda, že i sebevražda se málo kdy povede," prohodila jsem a přilákala tak opět jeho pohled na mou osobu. Tiše se zasmál, neudělal ale nic jiného, nepřiblížil se ani nic podobného. Prostě tam stál a díval se na mě ze vzdálenosti dvou metrů.

"Jen nechápu jedno," připustila jsem. Zamračil se. "Proč mě? Chci říct… já nemohla za to čí jsem… a nemůžu za to. Tohle udělali oni dva ne já. A navíc… viděla jsem tebe jako tátu."

Naklonil hlavu na stranu a dlouze se na mě zadíval. Sjel mě pohledem, a pak si trochu odfrkl, ale slyšela jsem v tom i zavrčení.

"Jenže já viděl jako viníka i tebe… nebylas najednou moje. A tak nějak… věděla to i moje matka. Věděli to všichni, jen já do té doby ne! Byla jsi… jsi to, co mi připomíná ten posměch, to co mi udělali," vysvětloval. "Koukni se na sebe, jsi jako on," mávl ke mně zhnuseně rukou a nakrčil nos, jako bych byla něco zkaženého.

Jednomu voním neodolatelně a druhému smrdím… to je teda kvalitní společnost upírů.

"A teď mě jako pomstu po třinácti letech zabiješ? A tentokrát pořádně?" zjišťovala jsem, jaké jsou jeho plány, budu se moc na to připravit.

"A ne jen tebe… tehdy jsem to nedomyslel. To je pravda, místo mě měla ta kulka patřit mému milovanému mladšímu bratrovi," zasmál se. "Jaké měl štěstí, že jsme bydleli tak daleko, ale dnes… mi ani vzdálenost nemůže být překážkou, být upírem je úžasná věc. Nic není překážkou." Mluvil spokojeně. To co pro něj teď bylo jako dar, u mě bylo prokletím, nemohlo se stát nic horšího, než člověk který vás nenávidí a už jednou chtěl zabít se stane nezničitelným upírem a jde po vás znovu.

" I když… je tu možnost…. Asi svůj plán trochu pozměním," usmál se záhadně. A udělal krok ke mně. Ucukla jsem zpět a lýtkem narazila do mramoru.

"Tvrdila jsi, že jsi ve mně viděla otce," prohodil jen tak mimoděk. Nějak jsem nereagovala, i když jsem mu měla chuť plivnou do obličeje a prozradit, že to bylo předtím než na mě mířil zbraní a s pohledem do očí vystřelil.

Udělala jsem krok stranou začala ustupovat za hrob. Věděla jsem, že ta vzdálenost je pro něj mizivá a život mi to stejně nezachrání. Proč mám pocit, že ten mramor by rozbil bez sebemenší námahy…

"Je tu možnost…. Můžu z tebe udělat svou dceru," blýsknul po mně spokojeným úsměvem. Moje srdce se zastavilo, a pak najednou pumpovalo tak rychle. Třeštila jsem oči a nevěděla, co si o jeho slovech mám myslet.

"Podobně jak Carlisle udělal z Edwarda svého syna," dodal, aby mi to vysvětli. Zajíkla jsem se. Tohle nemohl myslet vážně. Chtěl mě přeměnit v upíra!

"Edward ale umíral a já… budu pak silnější! Zabije tě," vykřikla jsem, rozechvěla v obraně na jeho slova. Z toho co jsem věděla, bylo dost možné a stávalo se to.

"Nikdy jsem nikoho nepřeměnil… je tu velká pravděpodobnost, že to se stejně nepovede." On se mě snad pokoušel uklidnit smrtí! To chtěl, abych žebrala o přeměnu?!

"Edward tě zabije," bylo to první, co mě napadlo v odpovědi.

"Jsem silnější, živím se lidmi na rozdíl do něj. Nechápu, jak se ti povedlo… omotat si okolo prstu upíry, ke všemu celou bandu, zrovna ty… jako bys věděla, co má přijít," kroutil nespokojeně hlavou.

Vykřikla jsem, když se pohnul rychle a začala jsem utíkat. Běžela jsem přes hroby a skákala přes jednotlivé mramorové desky.

"Takhle to bude větší zábava," zasmál se mi za zády. Jak pro koho a jak dlouho….

Teniska mi na mokrém mramoru podklouzla, slyšela jsem jen protestujíc gumu, a pak jsem letěla rovnou k zemi mezi dva hroby. Dopadla na bok. Sykla jsem bolestí v ruce, tohle není dobré pokračování. Ale Edward byl na cestě… určitě.

Zasténala jsem a přetočila jsem na záda. Podívala jsem se okolo sebe, ale nikde jsem ho neviděla. Hrudník se mi divoce vzdouval. Měla jsem pocit, že každou chvíli omdlím nebo se přinejmenším pozvracím.

Pracně jsem se vyškrábala jen za pomoci jedné ruky na nohy a podívala se okolo sebe. Někde se schovával a měl dost prostoru, když za kamennu zítkou hřbitova byl les. Třeba to ještě zvládnu, než se objeví Edward.

Udělala jsem krok. Objevil se přede mnou. Vykvíkla jsem a on se rozesmál.

"Nemůžeš mi vzdorovat… a… udělala jsi lákavé pozvání," usmál se a podíval se na mé nohy. Následovala jsem zmateně jeho pohled. Pravá nohavice ze strany byla roztrhaná a tekla tam krev! Vytřeštila jsem oči a podívala se na něj.

"Ještě stále se ti z krve dělá špatně?" ověřoval si posměšně. Udělal krok ke mně a já zpět. Zakroutil hlavou ze strany na stranu tím gestem, že to je stejně zbytečné.

Nic jsem neviděla, jen jsem pocítila až ve chvíli, kdy mi jeho zuby, ostré jako břitva, projely kůží na krku. Vykřikla jsem z posledních sil, která ubývala rychle. Držel mě pevně a nenechal mě vykroutit.

Před očima se mi setmělo a to poslední, co jsem zahledla, byl Edward.

Tělem mi projela ostrá pálivá bolest, jako by mě hodili přímo na hranici do ohně. Tohle byl konec.



Epilog

Ošívala jsem se plná nervozity a ani jsem to nemusela hrát. Tohle mělo umřít s mým lidským životem, ale nějak to občas přetrvalo a Edward se při tom dobře bavil. Zamračila jsem se na ten jeho spokojený úsměv.

"Bude to v pořádku, miláčku. Jsem tu s tebou," připomněl mi a pevněji mě objal kolem pasu.

"Budu větřit tvému úsudku,"odpověděla jsem a oči jsem měla přilepené na dřevěné stěně. Každou chvíli tu měli být.

Jamesovi se nepovedlo mě zabít, opět a jak jsem byla ujištěna, byl to i poslední pokus. Edward přišel dřív, než se mu to povedlo a místo smrti mi zařídil nesmrtelný život.

Charliemu Carlisle oznámil, že se mi při té "hře" stala nehoda a kvůli mým problémům mě museli převést nejdříve do Seattlu, a pak na Aljašku do kliniky. Měla mě najít Esmé, když byla na večerní procházce.

Speciální léčba s mými plícemi a ne jen s nimi. Ve skutečnosti jsem posledních sedm měsíců strávila jen s Edwardem v lesích na zasněžené Aljašce a učila se ovládat svou žízeň a všechny mé nové lepší smysly.

Včera byl můj oficiálního den návratu pro Charlieho. Ve skutečnosti jsem tu už byla dva týdny a nenápadně si zvykala na prostředí a ve městě na lidi. Podle Edwarda a ne jen podle jeho mi to šlo dobře.

Ve chvíli, kdy mě Edward políbil do vlasů, zvuk auta se přiblížil až k domu, kde zastavilo. Přijel jen Charlie podle jednoho bijícího srdce. Naposledy jsem se nadechla, i když jsem to nepotřebovala a poslouchala zvuk jeho srdce, dechu a jeho kroky ke dveřím.

Až se najednou Charlie objevil v pokoji. Zastavil se hned, díval se na mě, oplácela jsem mu pohled a usmála se, kontaktní čočky byly dost věrohodné a Alice mě i nalíčila, abych vypadala víc lidsky, než jsem byla.

"Bells," vydechl a zdál se být o dost klidnější. Pomalu, tak jak jsem si to nacvičovala, ale na člověka normální rychlostí, jsem se zvedla ze sedačky od Edwarda a šla k němu.

"Ahoj tati," promluvila jsem s úsměvem a objala ho.

Všechno už bude lepší a všichni už budeme v bezpečí hlavně on a holky.

Věděla jsem, že ho budu zase muset opustit, a na delší dobu něž pár měsíců, ale to mělo teprve přijít… do té doby tu budu jako jeho dcera, a pak jako upírka odejdu s mou novou rodinou.

KONEC





Tak a je to tady konec povídky. Připouštím, že to ke konci z mé strany bylo pomalé, ale dělo se spousty věcí, které nešly odložit. Moc děkuju všem za veškeré komentáře.

NOVÁ POVÍDKA!
Moje poslední povídka na téma Stmívání. Do neděle by se tu měla objevit moje nová povídka, která je jen a jen můj osobní výtvor bez nějaké předlohy. Už měsíc řeším její název, což je to nejtěžší jak se ukázalo dokonce i její napsání bylo snadnější. Pravděpodobně se bude jmenovat Nová naděje - ale ještě to není jisté, dokud se tu neukáže první kapitola.

A ještě jednou se omlouvám za tak dlouhé čekání na poslendí díl.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 laura458 | 16. června 2014 v 0:49 | Reagovat

:-D  :-D  :-D dobrý

2 Lily | 16. června 2014 v 14:11 | Reagovat

Už se těším na tvou novou povídku. :-D  :-D

3 DH | 16. června 2014 v 15:08 | Reagovat

Konec? To budu nejakou dobu zpracovavat :D ale uz se tesim na novou povidku, strasne rada te ctu, uz od dob stmivani.eu xD

4 M. | 19. června 2014 v 17:49 | Reagovat

Pekne tak jako vzdy. Uz se tesim na dalsi povidku a doufam. Ze tu uvidim i pokracovani povidky Neprehanej to.

5 M. | 19. června 2014 v 17:49 | Reagovat

Pekne tak jako vzdy. Uz se tesim na dalsi povidku a doufam. Ze tu uvidim i pokracovani povidky Neprehanej to. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama