Nová naděje - 2. kapitola

26. června 2014 v 20:12 | anamor |  Nová naděje (anamor)


Další den... další střetnutí...
A pak jedna kopírka, která nespolupracuje



"Opravdu musím?" optala jsem se nervózně. Casey ke mně ani nezvedl pohled a důrazně kývnul hlavou. Povzdechla jsem si a vypochodovala z jeho skleněné kanceláře, stejně to bylo jako být v akváriu. Rybička, co je všem na očích.

Proč, já vůbec dnes do té práce lezla? Ujelo mi metro, vylila se mi horká čokoláda, naštěstí ne na mě, to by mi ještě chybělo. Několikrát jsem vyzkoušela, jak se umím klouzat po náledí, unavená, měla jsem jít domů a ne sem a aby toho nebylo málo, byla jsem vyslána za panem ředitelem, s kterým jsem se rozhodně nechtěla už nikdy vidět. Zachovala jsem si svou dobrou náladu, ale teď jsem se o ni začala bát.

Šla jsem rovnou k výtahům a na cestu kam jsem se od včerejšího dne nechtěla dostat. Myslím, že i tak to byl dost velký trapas, když jsem mu tak vlítla do kanceláře, a pak se opravdu divně chovala. Vydala jsem se tou samou cestou, tentokrát už mě ale nikdo nevolal a nehledal.

Mohla jsem jít pomalu a že jsem šla, jak nejvíc to šlo, aniž bych lákala pohledy ostatních. Rovnou k té jediné kanceláři, která nebyla prosklená, přes dveře nebylo vidět. Soukromá kancelář pana šéfa, aby nebylo vidět, jak se fláká.

Dneska byly ty dubové dveře zavřené, zastavila jsem se před nimi a zhluboka se nadechla, než jsem zaťukala.

"Jo?" ozvalo se. Asi má svůj vlastní styl na pozvání dál. Popadla jsem kliku a otevřela. Moc jsem se nerozhlížela, jen si všimla, že sedí za stolem a je tu sám, další publikum nebylo potřeba. On stačil sám, abych nebyla ve své kůži.

"Nesu dokumenty od Foxe," oznámila jsem mu a na rozdíl od včerejška jsem měla vyrovnaný hlas a i krok, kterým jsem došla k jeho stolu. Překvapeně ke mně zvedl pohled a pozoroval moje pohyby. Vypadal zamyšleně.

"Jak dlouho chodíte s Caseym?" zeptal se, zněl znuděně a mně osobně vyrazil dech. Zmateně jsem k němu zvedla pohled a položila desky před něj, div mi překvapením nevypadly.

"Prosím?" zkoušela jsem, zda jsem špatně neslyšela.

"Jak dlouho chodíte s Casey Foxem?" pořád stejný tón i otázka, jen upřesnil jméno. Potlačila jsem smích a ošila se. Na tuto otázku se mě opravdu ještě nikdo nezeptal.

"Já s Caseym Foxem nechodím," konečně jsem mu na jeho otázku odpověděla příkrým tónem. Opřel se do křesla a sjel mě pohledem.

"Opravdu? Není se za co stydět. Casey je dobrý chlap a určitě velmi pomocný v hledání práce. Víte, nikdy se nezmínil o žádné přítelkyni, tak mě udivuje, jak jsem vás včera viděl spolu odcházet," mluvil tiše a klidně a já nechápala, o co mu jde. Musí se hodně nudit, když špehuje svoje zaměstnance. Štěstí, že se neptal bratra, ale mě.

"Pane Walker, něco vám poradím. Když už tomu všemu tady šéfujete, můžete si obstarat karty zaměstnanců, jejich smlouvy, dokonce i tu moji. Možná by to nebylo špatné, nahlédnout nejdříve do nich, než se začnete vyptávat na věci, do kterých vám nic není," mluvila jsem klidně, a použila nadřazený tón, který Casey nenáviděl a já většinou taky. Přesto jsem udělala překvapený krok zpět, když moje slova doputovala až k mému mozku, kde se to zpracovalo. Co jsem to vlastně řekla? Zírala jsem na něj a byla sama sebou zděšená a čekala na jeho reakci.

Usmál se, ne přímo, ale jeho rty se rozvlnily a oči mě zkoumaly dál, vypadal nebezpečně a zároveň mu to neuvěřitelně slušelo. Přešlápla jsem z nohy na nohu, abych získala víc rovnováhy.

"Nechcete mi to ulehčit?" zeptal se a zněl až moc mile a přitom zvedl jedeno obočí.

"Uhádl jste, nechci," usmála jsem se na něj a položila si ruce v bok. Oči se mu rozsvítily a jeden koutek se už opravdu zvedl do většího úsměvu. Začalo mě to trochu znervózňovat, ale v míře. Byla jsem rozptýlená velmi zajímavým rozhovorem a vše ostatní potlačovala. Pohnul jednou rukou a teprve teď jsem si všimla, že v ní drží nějakou papírovou složku. Podíval se do ní.

Pozvedla jsem obočí a čekala, co se stane. Mlčel a hleděl do těch blbý papírových desek, co držel v ruce, až ke mně konečně švihnul pohledem, znovu si mě přeměřil a zadíval se na moje ruce.

"Že by ztracená manželka Annie Fox?" zněl výsměšně a mě vyrazil dech a doslova vypálil rybník.

"Moje smlouva," vyhrkla jsem a udělala dva kroky k němu. Položil ji prudce na stůl a zazubil se.

"Jo, řeklas, abych se podíval," pokrčil rameny. Nedokázala jsem ovládat svou mimiku.

"A nejste jako šéf moc drzej?" zeptala jsem se ho na plnou pusu a úplně zapomněla na něco jako je Casey a jeho práce.

"Nemyslím, tak jak to je s vámi a panem Foxem?" zeptal se znovu vážně. Byla jsem zmatená a to dost, netušila jsem, o co tu jde.

"Odpovím, když mi pak povíte, proč vás to tolik zajímá," začala jsem vyjednávat. Přeměřil si můj postoj u jeho stolu, a pak jen kývnul na souhlas mé podmínky. To mě donutilo se spokojeně usmát. Malinké vítězství, nebo s čím to srovnat.

"Jsem Caseyho mladší sestra," odpověděla jsem konečně, na jeho první otázku. Popravdě, co nejstručněji, abych si nedělal další špatné závěry, netušila jsem, co vše ho může napadnout, někteří lidé měli opravdu velkou fantazii.

"Mladší sestra," zamumlal si a znovu si mě prohlédl. Už jsem si opravdu začala připadat jako umělá pana ve vitríně, na kterou se každý kouká, aby vidět ten úžasný model, co má na sobě. A že já měla opravdu model, obyčejné ošoupané džíny, volnější triko a obyčejné kecky.

"Tak?" optala jsem se.

"Co?" vrátil mi zmateně. Protočila jsem oči, chtěl dělat hloupého, bylo mi to jasné, stejně jako že já se nedám tak snadno.

"Jaký byl ten naléhavý důvod, abyste věděl, co s mým bratrem mám?" zopakovala jsem mu otázku, na kterou čekám odpověď.

"Líbíš se mi," usmál se. Překvapeně jsem otevřela pusu! Opravdu jsem to udělala a civěla na něj přes jeho stůl. Jiné reakce na jeho prohlášení jsem nebyla schopná.

"Nechte si zdát," prskla jsem po něm. Otočila jsem se na patě a konečně vypochodovala ven z té děsné kanceláře, kde se opravdu nic pěkného nedělo.

Přede dveřmi jsem si poprvé všimla protější strany chodby. Byl tam udělaný malý výklenek s jedním stolem, obklíčeným malými dřevenými skříněmi okolo, pro asistentku. Zvláštní, že jsem ji ani jednou za poslední dva dny neviděla. Kdyby tu seděla včera, uchránila by mě před vtrhnutím do místnosti. Nečekala jsem už na nic a vydala se zpět za Caseym do kanceláře. Moje dobrá nálada nezmizela, jen byla o krapet menší a trochu podrážděná. Při vstupu do akvária jsem se na bratra zamračila, a šla se posadit do jednoho ze dvou pohodlných, červených křesílek. Zula jsem si boty a nohy si složila pod sebe na sedák. Chvíli jsem pozorovala pracujícího člověka a čekala na nějaké další pokyny, nic se ale nedělo.

Dívala jsem se střídavě z okna a na Caseyho. Cítila jsem se nesvá a neustále se vrtěla, v ruce jsem držela zápisky ze školy, nevnímala jsem je. Znovu jsem je zavrtěla a slyšela, jak kůže sedačky protestuje při kontaktu s tvrdou džinovinou mých kalhot.

"Děje se něco?" ozval se bratr tiše a ani nezvedl pohled od své práce.

"Mělo by?" optala jsem se také. Nehodlala jsem mu říct vše hned, taková jsem prostě nebyla, nesvěřovala jsem se, věděl to a tak to jen zkoušel.

"Jsi nesvá, vrtíš se a nevnímáš, asi tě něco trápí," řekl mi své poznatky z mého chování. Zamračila jsem se, občas jsem pro něj byla moc průhledná. Díky bohu, ne ve všem.

"Jen přemýšlím," prohodila jsem a podívala se na něj přímo.

"Stalo se něco, když jsi byla u Walkera?" další přímá otázka. Pokusila jsem se na sobě nedat znát, jak blízko je.

"Ne, jen jsem předala dokumenty," pokrčila jsem rameny. Další diskuzi mezi mnou a panem ředitelem nemusel vědět. Nebyl žádný důvod.

"Tak jo, jenže poté co ses vrátila, jsi zamlkla."

"Začala jsem přemýšlet, nic víc. Taky to občas děláš. Potřebuju se zabavit prací."

"V tom případě běž za Majou Freemont. Ráno se ptala, jestli jsi volná, že by potřebovala tvou výpomoc," řekl nakonec. Vyskočila jsem z křesla, obula se a pádila o patro níž za Majou, tu jsem měla ráda.

I při té práci, kterou jsem dostala, a že jsem se musela soustředit na tolik čísel, jsem pořád myslela na to dnešní střetnutí s ředitelem. Stále mě zarážela drzost Walkera. Jeho projev, pohled a to jak si vlastně se mnou hrál jako kočka s myší a já se nechala. A přitom to byl někdo cizí.

***

Potichu jsem usrkávala ze své limonády, otřásla jsem se při každém doušku. Nedávalo mi smysl, proč jsem si teď v zimě, kdy mi při vstupu do kavárny mrzly končetiny, dala k pití místo horké čokolády, která by mě zahřála, studenou ovocnou tříšť, asi chvilkové zatemnění rozumu. Jinak to nešlo vysvětlit.

Zrakem jsem zkoumala prostory kavárny. Malé kulaté stolky povětšinou zaplněné, dvě pohodlné velké, hnědé sedačky, kam jsme chtěly původně jít, byly obsazené. Tiché, ale neutichající rozhovory, cvakání klávesnic notebooků. Příjemné teplo a vůně kávy, čokolády a muffinů. Měla jsem to tu ráda, sice sem chodilo dost lidí pracovat, povětšinou studenti, já tu relaxovala.

Moc, skoro vůbec jsem nevnímala rozhovor mezi Hallie a Megan, ony si dokázaly vystačit i beze mě. Pochopily už dávno, že mám své chvilky, kdy jsem duchem nepřítomna.

Holky jsem poznala hned v prvním měsíci na vysoké škole. Měly jsme spolu několik přednášek a jednou potřebovala Hallie půjčit tužku a papír. V tu chvíli se objevila i její přirozenost, mluvení, a pustila se se mnou do řeči, a pak mě seznámila i s Megan.

"Ale no tak, Annie, všímej si nás," peskovala mě i tak Hallie a máchala mi zuřivě před obličejem, abych se podívala na ni, a tak jsem to i udělala s patřičným úšklebkem otrávení.

"Nech ji, musí občas snít o svém princi na bílém koni, co se najednou objeví a odveze si ji od tvé prořízlé pusy, aby zachránil její zdravý rozum," pustila se do toho Megan se svou humornou vložkou. Úšklebkem jsem obdařila i ji a raději se napila svého poháru.

"Tak povídej, Annie, co budeš dělat v pátek večer?" zajímala se na oko vážně Hallie. Zadívala jsem se na ni a chvíli mlčela. Její oči mi dávaly jasnou odpověď, že na té mé nezáleží. A pokud jsem opravdu nějaké plány měla, jsou už dávno zrušené. Naštěstí já nikdy neplánovala.

"Tak kam jdeme?" zeptala jsem se rovnou, místo namáhavého divadélka.

"Nový klub. Slyšela jsem o něm od sestry, byla tam minulý týden." Hallie měla snad prošlé všechny kluby v tomhle městě, někomu by se to zdálo nemožné, vezmeme-li v úvahu jak velká oblast New York je, ale Hallie to dokázala, minimálně celý střed města měla v malíku. Dostala se občas i tam, kam mohli takzvaní VIP a to už nešlo jen o taneční kluby.

Hallie měla dar dostat se mezi vybranou společnost, jistým způsobem ji k tomu dopomáhal její vzhled, kdo by odolal kudrnaté blondýnce s kouzelnýma modrýma očima, milému úsměvu a postavě za kterou se nemusela stydět? I když s jejími sotva sto šedesáti šesti centimetry nebyla velká, ovšem pozornost si zajistit uměla pokaždé, každý si jí všimnul a to nemusela dělat ani lehkou holku, kterou samozřejmě nikdy nebyla. Takže navštívila i pár večírků, kde byl můj bratr kvůli práci. Tahle holka rozhodně neznala slovo nemožné, a proto jsem tu občas byla já, abych jí tu neviditelnou hranici připomínala.

Megan si tohle nechala líbit a vezla se s Hallie, jak to jen šlo. Prostě ždímala ze situace vše, co nabízela, dokud bylo co. Uměla si to prostě užít a netrápilo ji, jak se to stalo a díky komu. Taky rozhodně neměla problém o pozornost, na první pohled bylo jasné, že ta holka není andílek. Magan byla vzhledově úplný opak toho co Hallie. Krátké rovné černé vlasy, velké tmavě hnědé oči, z kterých jiskřilo šibalství na míle daleko. Megan byla rozmazlované dětsko a občas se to na ni projevovalo, jedináček se nezapře.

A pak já. Vzhledově něco mezi oběma. Na rozdíl od holek jsem neměla potřebu si někoho najít, ony ovšem byly často jiného názoru, a tak na mě dorážely, sice jen slovně, teď mluvily o nějakém pěkném klukovi ze školy. Všechny jejich snahy jsem dokázala rozcupovat na kousíčky už jen při lehkém oťukávání, kdo je pěkný, jsem dokázala vypálit tolik argumentů, že ani jedna nevěděla, co mi na to říct, a že to se nedělo často. Naštěstí z toho po půl roce vyrostly, ovšem neznamenalo to, že by se nějak vzdaly touhy mi někoho najít.

"Dobře, povím to bratrovi a počkám, zda mě s tebou někam pustí," usmála jsem se.

"Ten tě pustí se mnou vždy," odpověděla sebejistě Hallie. Nemohla jsem ji tímhle ani znejistit, opravdu mě její sebejistota někdy štvala. Ale měla pravdu, Casey byl svolný ke všemu, co by znamenalo moje maximální zapojení mezi ostatní mého věku. Mohl si tak zaškrtnou ve svém tajném notesu další položku, jak začlenit Annie samotářku mezi ostatní.

"Fajn, jsem v pátek večer jen vaše," připustila jsem a pokoušela se neznít ani trochu spokojeně. Zaculily se na sebe. Byla pravda, že jen ony mě dokázaly vytáhnout na celý večer ven. Podívala jsem se na hodinky.

"Holky už musím," spěšně jsem se zvedla, začala se oblékat a popadla plastový kelímek s nedopitou limonádou. Venku určitě umrznu.

"Stále nevím, proč chodíš denně co práce," ozvala se Megan. Jo, té se to říkalo, rozvedení rodiče, matka pracovala ve slušné firmě jako asistentka a otec ani jsem nevěděla, co dělá, ale nemusela jako jedna z mála studentů chodit do práce. Neříkám, že já vyrůstala v chudobě a skromnosti, to rozhodně ne, byla jsem vždy zvyklá taky na průměrné životní podmínky, kdy jsem v podstatě z materiálních hodnot měla vše, co jsem chtěla. Ale teď jsem chtěla už být samostatná.

"Protože musím, tak zítra," odpověděla jsem ještě rychle, a pak už šla rovnou k východu z kavárny. Nechtělo se mi opouštět to teplo a vůni.


Další klidný den, pod velením Majy. Ona byla druh osoby, co vás dokáže inspirovat, věděla, co chce, a šla si za tím. Veškeré její nápady, vždy měly smysl a daly se použít. A nejvíc, co mě na ní udivovalo, její neustále dobrá nálada, to pozitivní, co okolo sebe dokázala šířit a ani se nemusela usmívat, stačily k tomu její malé světle modré oči a pěkná tvář, ale bez úsměvu to taky nebyla Maja. Snad nikdy jsem ji neviděla se mračit a už vůbec ne křičet. Byla prostě typ člověka, kterého si přál mít ve svém okolí každý, a ne jen v jednom vydání. Trochu delší tmavě hnědé přírodně vlnité vlasy, střední postava, jak výškově tak tvarově, jedna z mála žen zde.

Opět jsem si vytáhla tu pomyslnou černou kartu a dostala úkol na půl dne s kopírkou. Dostala jsem do rukou tři plné šanony spisů, ty jsem měla namnožit. Okamžitě jsem měla plán vše vyndat a dát na rychlé samostatné kopírování, to by ovšem neměl být na mě proveden další podvod, a to že většina papírů byla k sobě sešita s dalšími.

Nastěhovala jsem se do místnosti s kopírkou, která na tomhle patře měla svou vlastní komůrku, a pustila se do práce. Každou chvíli se ale někdo objevil, že sám potřeboval kopírovat nebo někdo tisknout z počítače a já hledala mezi mými dokumenty ty jeho.

"Ne, prosím to mi nedělej," přemlouvala jsem ten elektronický krám. Tohle nešlo, neměla jsem to hotové. Došla barva a odmítalo mi to pomoc a tisknout dál. A já neuměla vyměnit barvu, ani trochu jsem netušila, jak se to dělá, a kde tu věc hledat.

"Ale no tak," povzdechla jsem si, když mi po páté sdělil displej kopírky, že opravdu došla černá barva.

"Problémy?" ozvalo se za mnou pobaveně. Překvapeně jsem ucukla a otočila se čelem k příchozímu. V místnosti za už zavřenými dveřmi stál sám pan Walker. Opíral se o stěnu a uculoval se. Nejistě jsem sebou škubla. A ještě jednou se podívala, zda ty dveře jsou zavřené, žádný únik se konat nemohl.

"Došla barva," připustila jsem a ustoupila nenápadně krok stranou. Podle jeho pohledu to asi tak nenápadné nebylo, stále se ani nepohnul a s rukama založenýma na hrudi, kdy mu z pod paže vykukovala lejstra. Důvod proč byl v téhle komoře.

"Tak ji vyměň," odpověděl, jako by mi říkal největší objev světa. Zamračila jsem se na něj a znovu se nejistě ošila.

"To mi řekla i ta kopírka," informovala jsem ho. Chtěla jsem, aby pochopil, co si teď myslím a to, že jeho inteligence je na stejné úrovni jako momentálně nefunkční kopírky. V očích mu problýsklo pobavení, asi mou narážku opravdu pochopil.

"Když víš o, co se jedná, v čem je tedy problém?" dělal nechápavého. Určitě tu stál celou dobu, co jsem ten krám přemlouvala, a pochopil, že nevím, co dělat. Nechtěla jsem to říct, ale jinak bych se nepohnula z místa, a já opravdu potřebuju ještě pracovat. Nespokojeně jsem vydechla.

"Nevím, jak se to dělá. A popravdě, mám-li být upřímná, akorát bych tu elektronickou krabici víc rozbila," řekla jsem pravdu a složila si ruce na hrudi, skoro jako štít. Pobaveně se potichu zasmál a stále mě přeměřoval pohledem.

"S dámou v nesnázích je vždy sranda," zamumlal tiše a odtáhl se od zdi. Položil na jednu s dřevených skříní své papíry, a pak si začal rozepínat a sundávat sako šedé barvy.

"Co to děláš?" vyjekla jsem zmateně a znovu o kus uskočila.

"Ty barvy svedou nadělat nepořádek i při zkušené manipulaci, nechci si zničit nový oblek," vysvětlil mi tónem, jako bych byla pětileté dítě a chtěla strkat ruce do mixeru. Mělo mě to napadnout, ale to bych musela v tuhle chvíli logicky uvažovat a ne každým druhým pohledem zavadit o dveře a chtít vyběhnout z místnosti. Cítila jsem, jak se mi svíráa chvěje žaludek. Ruce se mi nervózně třásly, a tak jsem pevně držela rukávy mikiny v dlaních.

Ostražitě jsem sledovala každý jeho krok a pohyb. Vyhrnul si ještě rukávy modré košile. Přešel na druhou stranu místnosti a z velké dřevěné skříně vytáhl platovou krabičku, dost velkou. Vrátil se ke kopírce, vzal za okraj jeden plastových krytů a zabral, vytáhl tak zvláštní šuplík. Vyjmul stejnou plastovou nádobu jako ze skříně, jen tahle byla světlá a místo ní dal tu novou. Zasunul šuplík zpět a podíval se na mě.

"Hotovo," usmál se. Překvapeně jsem se nadechla a zamrkala. Tak snadno? Byla jsem prostě na to antitalent. A ve chvíli, kdy obešel kopírku zpět ke svým věcem, jsem ukročila vzad. Švihl ke mně pohledem a zamračil se.

"Děkuju," zašeptala jsem. Popravdě jsem opravdu nevěděla, co dělat, kdyby se tu neukázal, musela bych zavolat někoho jiného.

"Rádo se stalo, příště klidně i křič o pomoc a přiběhnu," žertoval při zpětném oblékání saka. Nejistě jsem se usmála a stále byla na místě bez pohybu.

Nechala jsem ho, aby si okopíroval, co potřeboval on, dal tam barvu, tak měl právo prvního. Ustoupila jsem ke skříni, na které byly moje materiály, a projížděla si je. Cítila jsem, jak se mi ruce chvěly a papíry se v nich třásly, bylo to viditelné a ne zrovna málo. Stála jsem zády k němu a jen doufala, že je svou momentální prací plně zaujat a nekouká se ke mně, aby to viděl.

Oddychla jsem si, jen co se za ním zaklaply dveře. Musela jsem se několikrát zhluboka nadechnout, abych jen trochu ovládla ten třas, moc to nepomáhalo.

Tak tady pokračujeme... kapitola se bude objevovat vždy jednou za týden, ale nebude pravidelný den prostě jako překvapení během týdne. Tak snad se bude líbit i další kapitola...
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 M. | 26. června 2014 v 21:25 | Reagovat

už ted se těším na další dílek,doufám že bude brzo

2 dh | 26. června 2014 v 21:58 | Reagovat

jeden? neeeeeeeeeeeeeeeeeeeeee :D alespoň 1976666778899 denně :D miluju jí! miluju miluju milujuuu

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama