Skrytá pravda - 13. kapitola

7. března 2014 v 18:34 | anamor |  Skrytá pravda (anamor)









Edward na mě čekal každé ráno před domem. Doprovázel mě na hodiny a věděl, že jen co přijedeme na školní parkoviště, nejsem schopná na něj promluvit. Vždy mě zkoumavě sjel pohledem a vypadalo to, že stále o tom přemýšlí, a pak to šlo stejně z hodiny na hodinu, kdy jsem mu odpovídala pomocí papírků nebo kývání hlavy,

Po škole jsem byla většinou s Edwardem. Chodili jsme do lesa nebo po městě. K němu domů mě bral jenom, když jeho rodina jela na lov, jinak ne, prý dokud si sama nepovím.

Nespokojeně jsem se koukala na svůj odraz do zrcadla a přemýšlela, proč to vůbec řeším? Bude to jedno, co mám na sobě, stejně to zkritizuje a nebude to dost dobré ani, kdybych si vzala nejdražší šaty světa na sebe.

Zvonek se rozezněl domem a já nadskočila jako praštěná bleskem. Bylo to tu. Madam Swan přijela na nedělní oběd. Naposledy jsem se na sebe podívala do odrazu - to zvládneš - opakovala jsem si v duchu, ani když jsem byla sama v pokoji nešlo mi promluvit nahlas. Vzdala jsem tyhle snahy, prostě tu bylo něco víc mezi mnou a Edwardem a mým hlasem.

Vyšla jsem tiše ze dveří pokoje a našlapovala po schodech, abych nedělala zbytečný hluk, tak jako pokaždé.

"Charlie," pozdravila madam Swan svého syna. Bručivě jí odpověděl. Tiše jsem se usmála, neměl o nic větší radost stejně jako já.

"Angelo, holčičko, ty jsi týden od týdne krásnější," lichotila jí. Milovaná vnučka, nikdy jsem to nezazlívala. Někdo to být musel a moje šance umřela v den kdy moji rodiče. Zhluboka jsem se nadechla, než jsem udělala poslední kroky do chodby, kde ovšem nebyli, madam Swan byla velmi rychlá. Váhavě jsem došla do obýváku a postávala ve dveřích.

Charlie si mě všiml okamžitě a povzbudil mě s úsměvem. Byla jsem mu tak vděčná za tuhle tichou a malou podporu, která pro mě ovšem hodně znamenala. Decentně jsem mu ho vrátila a čekala.

"Oh, ty jsi tady," promluvila madam Swan tiše a odtažitě. Málem jsem vykulila oči. Nejdřív mě chce vidět, a pak tohle? Ale popravdě, co jsem čekala? Proč jinak by mě chtěla vidět, než aby dala všem najevo, že nic nejsem i rozšlápnutý brouk na její podrážce byl víc jak já. Charlie se na ni zamračil.

Madam Swan byla o kousek menší starší dáma, vlasy si barvila na blond - jako byla její původní barva, než začala šedivět. Ve tvářích viditelné mimické vrásky a propadlé oči. Na svůj věk se ale dobře držela a byla i dost hubená.

Nevšímala si svého syna a upřeně koukala na mě. Jen jsem pokrčila rameny a oplácela její pohled. Odfrkla si hodně hlasitě a hodně nespokojeně.

"Ještě nemluví?" zeptala se Sáry.

"Mami!" okřikl ji Charlie a dal jasně najevo, že tohle se pobírat nebude. Zamrkala na něj, nečekala tak rychlou vzpurnou reakci od něj. A překvapilo mě, že dál mlčela na mou adresu. Nechala se odporoučet ke stolu, kde seděla v čele naproti Charliemu, co nejdál ode mě. Po mé pravici byla Angela, a pak ona a na druhé straně Charlie.

Těšila jsem se na večer, myslela jsem jen na to, až přijde Edward oknem a bude u mě. Všechno bude opět v pořádku, já budu moci mluvit a ona bude co nejdál ode mě. V jídle jsem se více méně rýpala.

"Že nevíte, proč jsem trvala na této večeři?" zajímala se velmi spokojená sama sebou madam Swan.

"Opravdu ne, každou neděli obědváme u tebe," ozvala se mile Sára. Asi poznala, že Charlie nechce být zrovna zdvořilý jen podle pohledu.

"Chtěla jsem oslavit, jedno smutné výročí," připustila opatrně. Zmateně jsem se podívala po Charliem. Netušila jsem, o čem může mluvit, možná úmrtí dědečka, ale za to bych nedala ruku do ohně.

"Až za pět dní," opravil ji Charlie nepříjemně. Zmateně jsem otočila hlavu na stranu, kde byl kalendář. Zalapala jsem po dechu. Málem bych zapomněla, že se to blíží. Pohřeb rodičů, kde jsem nebyla v tu dobu jsem totiž ležela v nemocnici a nemohla dýchat, všemožné přístroje na mě byly napojené. Ten den Charlie odjel, aby byl tady na pohřbu, jinak předchozí tři dny byl u mě.

"Správně… ona to ví," vykřikla a ukázala na mě prstem. Podívala jsem se po ní. "Ví že dnešek je den, kdy se stalo to neštěstí a ona za něj mohla, byla to její vina," obvinila mě.

"Mami! Neblázni, byla malé dítě," vrátil jí to tvrdě Charlie. "Když přestaneš tohle říkat, dojíme to jídlo, jinak odejdi z mého domu!"

"Jasně jen ji braň! Vždyť ty na tom máš taky svůj podíl viny vlastně ten její. Kdyby nebylo tebe…"

"Dost!" křikl po ní a prudce se postavil. Lekla jsem se a odsunula se na židli o kus dál od stolu.

"Oba dva jste ho zabili," vykřikla a energicky se postavila jako její syn a dívala se na mě a na něj. Zamrkala jsem a potlačovala paniku a nutkání utíkat co nejdál od všech.

"Já jsem možná viník, ale ona ne," ohradil se ukázal na mě. "Ona za to nemohla," křičel vztekle. Podívala jsem se na Sáru. Ta měla sklopenou hlavu do země a mračila se, vypadalo to, že chce brečet a Angela, ta nevěděla co se děje a jen vykuleně celou scénu pozorovala.

"Ten spratek se neměl nikdy narodit," nedala si pokoj.

"Udělal to on," vykřikla jsem a postavila se, až moje židle se převrátila a ránou dopadla na zem. Slzy mi tekly po tváři a já se je nepokoušel zastavit ani setřít. Měla jsem plnou pozornost všech v místnosti a všichni dokonce i madam Swan měli stejný ohromený výraz.

"Zabil mámu a chtěl zabít mě. Mířil na mě zbraní! A pak zbaběle zabil i sebe… bráníte tu syna, který byl jen srabem, který pozabíjel lidi, kteří ho milovali," křičela jsem a konečně popadla dech.

Nečekala jsem na žádnou jejich další reakci, nechtěla jsem na to čekat. Nebyl důvod. Otočila jsem se na patě a běžela přes kuchyň a zadní dveře ven na zahradu.

"Isabello!" křičel Charlie, než jsem přetočila práh domu, nezastavilo mě to. Vyběhla jsem na zahradu a pokračovala dál až mezi stromy do lesa. Moje jediné možné útočiště. Neběžela jsem moc dlouho, já ani se svou plící nemohla, správně bych na běh neměla ani pomyslet.

Přede mnou se zjevila vysoká postava v černých džínech a tmavě modré džínové bundě. Viděla jsem ho rozmazaně přesto jsem věděla okamžitě, že to je on, cítila jsem to. Bylo tu něco, co mě vždy upozornilo, když byl na blízku stejně jako teď, když jsem ho tak potřebovala. Nezastavila jsem se a vlítla mu rovnou do náruče.

Ovinula jsem okolo něj svoje končetiny, jak nejsilněji jsem byla schopná. Zvedl mě do vzduchu a tiskl k sobě. Těžce jsem lapala po dechu a cítila nepříjemné pálení v plicích. Hladil mě jednou rukou po zádech, aby mě zklidnil a navodil mi správných dech.

"Jsem tu," pošeptal mi. Vydechla jsem a položila si hlavu do jeho prohlubně krku, abych se zhluboka nadechla jeho vůně. On na mě působil jako lék a já na tomhle léčení začala být opravdu závislá. Jen co jsem začala sama pravidelně dýchat, přesunul mou ruku ze zad na tvář a setřel zbytky pláče, který u něj ustal. Stulila jsem se k němu a byla rozhodnutá nikdy nezměnit pozici.

"V pořádku?" zeptal se po další době ticha. Kývla jsem hlavou na jeho rameni.

"Už jo," připustila jsem slabým chraplavým hlasem. Utáhl okolo mě své paže.

"Vezmu tě k nám. Carlisle by se na tebe měl podívat. Víš, že nesmíš běhat," promluvil už normálním hlasem a já poznala, že se jeho starost zvýšila, když jsi uvědomil, co jsem udělala. Zahanbeně jsem si skousla ret a zavřela oči, nemohl to ale vidět. Neprotestovala jsem a vydal se lesem rychlejší chůzí, ale stále lidským tempem k jejich domu.

Na pár minut jsme zavřela oči, a když jsem je znovu otevřela, byla jsem už v obýváku Cullenovic domu.

"Esmé udělej teplý čaj a přines deky," rozkázal Carlisleho hlas. Neviděla jsem ho. Jen Alice, který se na mě smutně usmívala a vedle ní seděl Jasper. Zhluboka jsem se nadechla a Edward se i se mnou rozešel někam jinam.

Ocitla jsem se u něj v pokoji na posteli, odtáhl se jen tak, že si klekl na podlahu u postele a seděl mezi mýma nohama na dosah ruky.

"Edwarde," zavrčel jeho otec. Zmateně jsem se po něm podívala v ruce měl brašnu. "Musím se k ní dostat," připomněl mu poté, co se jeho syn stále nepohnul ani o píď. Lehce se posunul na stranu, aby měl jeho otec prostor ale ne moc daleko. Držela jsem se pevně jeho ruky a byla ráda, že je u mě.

Carlise si kleknul vedle něj. Byla jsem vděčná za blůzku s výstřihem, takže jsem si nemusela stahovat ani triko, když se doktor vytasil se stetoskopem, aby si mě poslechl. Dýchala jsem zhluboka a pravidelně, byl to už automatický reflex, tolikrát mě poslouchali doktoři.

"Řekl bych, že je vše v pořádku. Ale Bello, je to od tebe nezodpovědné běhat," připomněl mi autoritativně Carlisle. Kousla jsem se do rtu a sklopila pohled na svou ruku propletenou s Edwardem.

"Zabalíme ji do tepla a bude inhalovat," dodal směrem k Edwardovi, který kývl. "Zavolám jejímu strýci, že je tady, aby si nedělal starosti." Odešel z místnosti.

Během mžiku se před mým obličejem objevil inhalátor. Zmateně jsem na něj zamrkala, a pak pohlédla na Edwarda. Věděla jsem, že se neuvěřitelně rychlý upír, ale čarovat neuměl.

"Mám vždy jeden po ruce," pokrčí rameny. Zamračila jsem se na něj.

"Proč?"

"Kdybys ho potřebovala. Vím, že svůj nenosíš, což je nezodpovědné," vracel mi podmračení. Povzdechla jsem si, byl moc pečlivý.

"Ještě před měsícem jsem žádný nepotřebovala," mračil jsem se a opět se bolestně nadechla.

"Měla bys ho mít. A přesto že vím, jak tě uklidnit, muže se hodit, navíc má látky, co pomáhají," připomněl mi. Zamračila jsem se snad ještě víc, ale poslušně otevřela pusu, abych inhalátor použila.

Edwardovy dva chladné prsty mě chytly pod bradou a zvedly obličej k němu. Zadívala jsem se mu do zlatých duhovek.

"Křičela jsem na ně. Dokázala jsem promluvit," vyhrkla jsem ze sebe. Potřebovala jsem mu to říct.

"Já vím, zlato. Byla jsi senzační," usmál se na půl úst a přesunul se zase tak, aby klečel mezi mýma nohama a objal mě okolo pasu. Zvedla jsem opatrně jednu ruku a prohrábla záplavu jeho vlasů, které byly tak jemné na dotek.

"Nevím, co to bylo… musela jsem se bránit," šeptla jsem. "Jen… nejsem si jistá, že dokážu promluvit, až se vrátím," hlas se mi zadrhával a já se musela po každém slově zhluboka nadechnout.

V tom do pokoje vešla Edwardova upíří máma.

"Tady je čaj na zahřátí a obklad," usmála se mile, stydlivě jsem jí to vrátila. Hlas byl opět nenávratně pryč. Nic dalšího neřekla a stále s tím krásným upřímným úsměvem odešla. Bezmocně jsem se podívala po Edwardovi.

"To půjde," slíbil. "Se mnou mluvíš a to je nejdůležitější po tak dlouhé době," připomněl mi. Přivinul se ke mně blíž tak že si položil hlavu na mou hruď a poslouchal moje srdce, věřila jsem, že dokáže i slyšet práci mých plic. Jednou rukou jsem si pohrávala v jeho vlasech a byla spokojená. Víc jsem nepotřebovala.


Ahojky, omlouvám se, že to tak trvalo, ale můj počítač je v opravě a tak jsem si musela najít jinou cestičku. Takže trochu trpělivosti snad to nebude trvat tak dlouho.
A moc děkuju za pěkné komentáře.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 M. | 7. března 2014 v 20:16 | Reagovat

Zase perfektní. Tak doufám že oprava nebude trvat moc dlouho, zjistila jsem že na tvých povídkách zavislá.

2 bara | 8. března 2014 v 18:32 | Reagovat

je to skvely uz se tesim na dalsi dil :-)

3 EnniAn | 8. března 2014 v 18:54 | Reagovat

Pěkná kapitola, stejně jako povídka. těším se na další.

4 DH | 8. března 2014 v 19:25 | Reagovat

Achjo, chci psát jako ty :D krásný, chytlavý, perfektní:)

5 Chalu | 8. března 2014 v 23:07 | Reagovat

Dokonalost :-D :D  :D  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama