Nepřehlížej To! - 9. kapitola

22. července 2013 v 17:48 | anamor |  Nepřehlížej To! (anamor)



Cedrik Diggory




Věnováno DH - Momentálně jediý komentující. Délka komentáře u věčnosti mě zaskočila a potěšila, ráda zpříjemňuji lidem dnen svou povídkou Mrkající


Prosinec 2005

Po několika minutách filmu šli Harry a jeho přátelé ke stromu, z kterého seskočila postava. V příštích vteřinách jsem se zasekla, zrovna jsem pila a ta tekutina šla do jiné dírky, než měla, a já se začala dusit. Předklonila jsem se a Niky mě bouchla do zad a já prskla tu colu na zem. Nevšímala jsem si toho a rychle jsem se vymrštila zpět do sedu a v sedadle jsem se napřímila, jako bych snědla pravítko. Zírala jsem na plátno s otevřenou pusou a v jedné ruce jsem stále drtila hrst popcornu…

Nevěřila jsem svým očím. Nemám vidiny? Opravdu jsem viděla, co jsem viděla. Když v tom promluvil a popcorn, co jsem měla v ruce, skončil rozsypaný na mně. Halucinace mít nemůžu, nikdy jsem na nic takového netrpěla, a co vím, jsem psychicky v pořádku. Tedy alespoň v normě.

"Panebože," vydechla jsem a koukala se na plátno, kde se chvilkami mihnul anebo byl vzadu v záběru. Srdce mi divoce bilo, ani jsem nevěděla proč.

"Co se děje?" zajímala se Niky, když zpozorovala mou strmost a zvláštní chování.

"Ale nic," zakroutila jsem hlavou a pokusila se působit normálně a znovu se posadit. Když se na plátně zrovna neukazoval, rychle jsem začala uklízet popcorn, co jsem měla na sobě a pak raději kyblík s tím, co zbylo, a colu odložila do bezpečné vzdálenosti.

Pak se na plátně objevil znova. Seděl v jídelně a zamyšleně s lehkým úsměvem se koukal. Skousla jsem si spodní ret a vydechla. Opravdu mě zrak ani sluch nešálily, byl to on. Ani to nebyl herec, co by mu byl jen podobný.

Doslova jsem hltala každý záběr, kde byl, a špicovala uši, když mluvil. Jeho hlas jsem znala až moc důvěrně, možná by mě to mělo trochu děsit, ale v tuhle chvíli jsem nic jiného než to plátno, kde se ukazoval, nevnímala. Celý film jsem se nepohnula a jen zírala. Věřím, že kdyby někdo v okolí promluvil ve chvíli, kdy mluvila postava, kterou jsem hypnotizovala, ta osoba by to nepřežila ve zdraví.

Blížil se konec filmu, když se stalo něco, co jsme vážně vidět nechtěla. Postavu, kterou jsem celý film tak hltala, Cedrika, zabili. Koukala jsem dál na film, i když jsem chtěla nadávat a to hodně. Nebylo fér, že zrovna postavu, na kterou jsem koukala, mi zabili!

Film skončil a já zírala na plátno. Světla se rozsvítila a diváci se zvedali a odcházeli. Niky chtěla taky, ale já ji zastavila.

"Koukej na titulky a řekni mi jméno herce, co hrál Cedrika," promluvila jsem k ní, ale koukala se dál na plátno.

"Proč?" nechápala.

"Prostě to udělej, prosím." Hypnotizovala jsem ty písmenka, když se tam objevilo to jméno, které jsem znala a na které jsem čekala.

"Robert Pattinson," přečetla to nahlas Nikola.

"Já ho zabiju," vylítla jsem ze sedadla a shodila na zem popcorn, co jsem neuklidila, když jsem ho na začátku na sebe vysypala. Ti, co zbyli v sále, se na mě nechápavě koukali. Podala jsem Niky mojí colu a popcorn, co mi zbyl, v jejích rukách to bude v bezpečí. Popadla jsem naše bundy a řítila ze sálu závratnou rychlostí. Niky se držela za mnou, ale nic nechápala. "Zabiju ho. Ne, já mu konečně vrazím jednu přímou ránu!" opakovala jsem si dokola. Během toho všeho mi začalo docházet to, co se v posledních týdnech dělo, a proč nemohl být na internetu. Ta pitomá propagace filmu, co Nikola sledovala! Vzpomněla jsem si, že mluvila o nějakém Robertovi, ale koho by napadlo, že je to zrovna on?!

Zastavila jsem se až u prvních křesílek na chodbě. Na jedno jsem hodila naše bundy. Lidi, kteří s námi byli v kině, čekali na záchodech, klasika. Všichni po filmu navštěvují toalety.

Nikola stála vedle mě a zkoumavě pozorovala moje počínání. Asi si myslela, že mi přeskočilo. Vytáhla jsem z kapsy u kalhot mobil a vytočila jeho číslo tak rychle, že to mobil málem ani nestíhal.

"Alex, děje se něco?" slyšela jsem jeho zmatený hlas z toho, že jsem mu tak nečekaně volala na mobil, což jsem ještě nikdy neudělala, i když jsem jeho číslo už měla od prvního odjezdu.

"Nechtěl bys mi něco říct?" zkusila jsem to a dala mu ještě možnost se o tom zmínit.

"Ne?"

"Opravdu? Takže ten kluk, kterého jsem viděla v Potterovi, nejsi ty?"

"Cože?"

"Právě jsem byla v kině na Ohnivém poháru, Cedriku Diggory!" oznámila jsem s bojovností.

"Já myslel, že to nemáš ráda," zamumlal trošičku kajícně.

"Roberte," zasténala jsem unaveně jeho jméno a posadila se vedle zmatené sestry na sedačku. "I kdybych ten film neviděla, existuje internet a byla jen otázka času, než bych viděla nějaké fotky." Vzpomněla jsem si, kolik příležitostí bylo a já vždy sestru odmítla. Jsem tak blbá!

"Omlouvám se, uznávám, že jsem ti to asi měl říct. Měla jsi aspoň šok?" V hlase mu zněla naděje. Trochu jsem se uchechtla.

"Pořádnej. Cola skončila na zemi místo v mé puse a popcorn na mně," přiznala jsem už klidná. "Zavoláme si zítra, já musím jít, sestra čeká, ahoj," loučila jsem se při pohledu na netrpělivou Niky.

"Zítra ti to vysvětlím," slíbil, než jsem mu to típla. Ještě pár vteřin jsem se koukala na svůj mobil v ruce, než se ozvala.

"Tohle mělo znamenat co?" Povzdechla jsem si a uvědomila si, že můj "tajný milenec" jak se jednou sám nazval, byl provalen aspoň před sestrou.

"Pamatuješ si na ten modrý svetr, co jsem měla, když jsem jela poprvé do Londýna? A na to, jak jsem vyprávěla o té rodině, kde jsem bydlela i o prázdninách?" zeptala jsem se jí a ona kývala na souhlas. "Pamatuješ si jejich jméno?"

"Pattinson?" zamumlala váhavě.

"Přesně, Pattinsonovi mají dvě dcery a jednoho syna." Pořád se na mě ale koukala způsobem, že nepobírá, co se snažím říct. Povzdechla jsem si a zkusila to jinak.

"Jejich syn, se kterým se hodně přátelím a udržuju spojení přes internet, se jmenuje Robert." Oplácela jsem její pohled a čekala, až ta malá žárovička v hlavě sepne. Poznala jsem na jejích vytřeštěných očích, kdy přesně se tak stalo.

"Robert Pattinson? Ten Robert? A tys u jeho rodiny bydlela?" vypískla překvapením. A já jí její otázky odkývala.

"Panebože!"

"Jo," přitakala jsem a už se smála.

"Jak jsi to dokázala?"

"Nijak, prostě jsem k nim byla šoupnutá a začala se s ním bavit," pokrčila jsem rameny a začala se oblíkat.

"Že mě máš ráda a poprosíš ho o podpis?" vyskočila na nohy a objala mě, až mi skoro vyrazila dech.

"Jasně, co bych pro tebe neudělala." Pro mě to byla záležitost tří vět, jednoho prosím a roztomilého kukuče. Jak rychle se vrhla na mou osobu, tak mě i pustila, a nabrala směr dveře s panenkou. Při cestě domů jsem byla podrobená výslechu a já jí převyprávěla skutečný příběh z Londýna. Svázala jsem ji i slibem mlčenlivosti před našima. Oni nebyli ještě připraveni znát pravdu.

Ráno jsem ještě před zapnutí všech komunikačních programů v počítači zapnula vyhledávač s jediným cílem. Zadala jsem si do Googlu jediné jméno, které mě zajímalo - Robert Pattinson.

Vyběhlo mi několik fotek z natáčení a propagace Pottera. Koukla jsem se na fotky z Londýna a nestačila zírat. Rob měl na těch fotkách totiž ten modrý svetr, co mi půjčil, když jsem se vracela poprvé. Daň za moje boty.

Hledala jsem dál, chtěla jsem zjistit, jestli hrál ještě někde. A to se mi po chvíli povedlo najít. V roce 2004 natočil televizní film - Království prstenu. Hrál tam bratra krále. V té paruce měl tedy ránu, musela jsem se začít smát, když jsem se podívala na fotky. Měl blond paruku s vlasy skoro po ramena a udělané vousy.

V tom samé roce hrál i v Jarmarku Marnosti s Reese Witherspoon. Zamyslela jsem se, ten film jsem viděla, herečku mám hodně ráda, a tak koukám na filmy s ní pokaždé, když nějaký běží, ale nepamatuju si, že bych ho tam viděla. Ten kluk je vážně samé překvapení a záhada.

Nebyla jsme z toho o nic moudřejší, a tak jsem se rozhodla si už zapnout přímý kanál na informace.

Rozhodla jsem se být horší a přísnější než moje sestra, když mi po kině dělala výslech. Zasypávala jsem ho jednou otázkou za druhou a nedávala mu moc prostoru mezi jednotlivými odpověďmi.

"Všechno?" zeptal se úlevně, když jsem nic dalšího neřekla.

"Zatím," připustila jsem. "Hele, uděláš pro mě něco?" zeptala jsem se ho, než zapomenu.

"Co potřebuješ?"

"Nemohl bys mi podepsat jednu svou fotku a poslat? Moje sestra je maniak do Harryho Pottera, tak by chtěla tvůj podpis." Pokoušela jsem se nahodit rozkošný pohled.

"Dobře a má být s věnováním?"

"Ano, prosím, pro Niky," usmála jsem se spokojeně a tleskla si. "Díky, ona škemrá, když zjistila, že tě znám," povzdechla jsem si.

£££

Na štědrý den jsem se schovávala v pokoji, aby po mně něco někdo nechtěl, když jsem už udělala vše, co každý rok bylo mým úkolem. Jenže jsem moc klidu neměla, nestačil mi naskočit ani počítač, když se mi do pokoje nastěhovala sestra.

"Jak se máš?" zeptala se mě, zatímco jsem netrpělivě popoháněla počítač.

"Jako každý rok, o co ti jde?" zvedla jsme obočí a podívala se na ni opravdu zkoumavým pohledem.

"Já jen jestli ses už ptala na ten podpis." Tvářila se jako něžnost sama.

"Jo, hned druhý den. Slíbil, že ho pošle, ale kdy… to je na něm."

"No tak, přeci ho můžeš popohnat," zabručela nespokojeně.

"Nikdy, já po něm něco chci, nemůžu mu rozkazovat a otravovat, ještě by nic neposlal," namítla jsem. Zatvářila se jako malá holka, co nedostala lízátko. Zakroutila jsem hlavou a otočila se zase k plecháčku, který pomalu naskočil. "Dobře, připomenu se."

"Díky, jdu na televizi," vyskočila hned energicky na nohy a zmizela z mého pokoje ještě rychleji, než do něj vstoupila.

A já mohla v klidu relaxovat a povídat si.

"Jak to vypadá u vás o Vánocích?"

"Skvěle," zasmál se. "Sestry a máma vyzdobily dům a já jim musel asistovat. Pak pekly a jiné vánoční zvyklosti a co u vás?"

"Taky už máme vše připraveno, večer bude večeře a pak dárky.

"Dárky? Ale ty se dávají až druhý den," zněl zmateně. Zapomněla jsem na to, že u nich se dávají dárky dvacátého pátého ráno, jako že je v noci přiveze Santa Clause.

"Ne, u nás je to jinak. Dostáváme dárky po večeři."

"Aha, to jsem netušil."

"Vidíš, co vše nového se dozvíš," smála jsem se.

"Pozdravuj rodinu a zítra na netu," loučila jsem se s ním asi po hodině volání.

"Budu, užij si dnešek a snad něco hezkého dostaneš." Kdyby věděl, že já už dostala hodně předčasně. Jeho jako kamaráda.

K večeři byly, jako u nás už tradičně, řízky se salátem. Kapr u nás nikdy nebyl, tátovi vadily ty kosti, prý si nebude celou večeři sahat do huby a vytahovat je.

Nastal čas dárků. Už to nebylo tak zábavné, jako když jsme byly s Nikolou malé, nezávodily jsme, která přiběhne ke stromečku z pokoje jako první. Dostala jsem jako obvykle nové oblečení a dvě knihy a pár maličkostí. Jenže to jsem nevěděla, že ještě jeden dárek bude schovaný.

"Tak, máme pro vás ještě jeden dárek. Nebo spíš překvapení. Za sedm měsíců budete mít sourozence," usmívala se máma. Mě i Niky padla brada skoro až na zem.

Koukám, že příští Vánoce přeci jen budou o něco živější.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 DH | 22. července 2013 v 21:23 | Reagovat

Ani nevíš jek mi tvoje povídky zachraňují, takže to musím nějak ventilovat :D a komentář se zdál jako celkem dobrý ohlas :D navíc jsem to psaní komentáře použila i ve vlastní prospěch :D vypadalo to, že jsem uprostřed tvrdé práce :D takže jsem měla klid od úchylného pána z ochranky :D takže bych ti měla poděkovat i za to, že tímto způsobem mohu zabíjet 2 mouchy 1 ranou :D teď to asi vyznělo, že jinak bych toho tolik nepsala, ale opak je pravdou... prostě mi už bylo blbé psát jednu větu, když ty nám píšeš celé kapitoly... úžasné kapitoly... a to musí nějaký čas zabrat :D navíc z dob svého neslavného psaní vím, že každý komentář je nějakou odezvou... a dokáže to "nakopnout" a to je přesně to, co chci :D chci další a další kapitoly :D jak sobecké :D takže si zase neodpustím tu otřepanou frázi: už se těším na další kapitolu :D... začínám tu větu nenávidět, ale jak jinak to říct??? nic mi nenapadá :D snad jen: jen tak dál :D

2 M. | 8. srpna 2013 v 2:16 | Reagovat

Kdy bude dalsi dilek? Tvoje povidky jsou nejlepsi vzdycky s napetim vyhlizim dalsi dil,ale tentokrat je nejaka delsi pauza.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama