I věčnost může být krásná, Edwarde - 12. kapitola

26. července 2013 v 22:21 | anamor |  I věčnost může být krásná, Edwarde (anamor)





"Opravdu?" vyjekla jsem.







Nechtěla jsem se ho pustit, já vlastně ani nemůžu. Cítila jsem se tak krásně. Zhluboka jsem se nadechla a moje plíce dostaly novou dávku té dokonalé vůně - bezpečí, to znamenala, vždycky tomu tak bylo, i dnes.

Hlavu jsem měla v prohlubni jeho krku, v bezpečném úkrytu.

Nemohlo to být jinak. Věděla jsem, že s ním se mi nemůže nic stát. Jako by to ještě šlo, pokusila jsem se přitáhnout blíž. Bohužel to ale nešlo. Nespokojeně jsem se zavrtěla, přišlo mi, že jsem stále moc daleko. Ucítila jsem, jak mi uvolnil svoje sevření. Vlastně mě jeho ruce úplně pustily.

"Ne," zakňourala jsem nespokojeně a natáhla se po jeho ruce. Nechtěla jsem, aby mě pustil.

"Není ti zima?" ověřoval si.

"Ani trochu," odpověděla jsem. Mám na sobě triko s dlouhým rukávem a to bylo teplé. Jeho přirozená teplota mi momentálně byla ukradená.

Hlavní bylo, že byl tady, teď a se mnou.

Nechtěla jsem nic řešit. Bylo tu hodně otázek ohledně budoucnosti. Mě teď zajímalo, že jsem ho konečně dokázala pustit k sobě a on chtěl.

"Za chvíli přijede Charlie," připomněl mi tiše po další době plné ticha, které jsem si užívala. Nebylo to ticho, kdy se cítíte trapně a nevíte, co říct. Tohle bylo to příjemné, kdy oba přemýšlíme a jsme u sebe blízko a nic víc nepotřebujeme.

"Ještě tu není," připomněla jsem mu zase já. Ucítila jsem jeho ruku, jak mě opět začal hladit po vlasech.

"Víš, že budu muset jet."

"Vím," špitla jsem s malou dušičkou. "Ale nechci, aby to tak bylo," povzdechla jsem si. Cítila jsem, jak se začal otřásat a já s ním, jak jsem mu seděla na klíně.

"Já se ale vrátím. Když budeš chtít, ještě dnes," ubezpečoval mě spokojeným hlasem. Nadzvedla jsem hlavu a podívala se mu přímo do očí, zářily a jeho koutek úst byl výš jak druhý.

"Opravdu?" vyjekla jsem. Nedokázala jsem svoje nadšení a vzrušení v hlase skrýt. Jeho úsměv se prohloubil.

"Jistě. Musíme si promluvit," souhlasil a uhladil mi jemně vlasy za ucho. Povzdechla jsem si, ale věděla jsem, že to přijde.

"A kdy přijdeš?" zajímala jsem se. Pochybuju, že by přijel na večeři a řešil to před Charliem. Uviděla jsem, jak se dál culil a prohlédl si mě.

"No…" začal a protahoval to. Viděl, jak ho zaujatě poslouchám a čekám na to, co mi poví. "Až večer Charlie usne, mohl bych se vplížit do tvého okna?" Zakončil to otázkou.

Překvapeně jsem vykulila oči a poklesla mi o pár centimetrů brada.

"Ty," vydechla jsem a znovu se nadechla. "Chceš se vloupat v noci do pokoje dcery místního šerifa a ke všemu tvého nadřízeného?" ověřovala jsem si.

Začal se smát, připadalo mu to vtipné, mně taky trochu, nechala jsem se strhnout.

"Ne, vážně. To myslíš vážně?" ověřovala jsem si stále se stopou smíchu.

"Zaprvé bych se nevloupal, ty mě pozveš dál. A zadruhé Charlie mě nemůže zastřelit, takže není, čeho se vlastně bát. A zatřetí nechci otálet dlouho, než se opět zabedníš," vysvětlil mi svůj postoj.

Našpulila jsem pusu a změřila si ho pohledem. Přemýšlela jsem, jak na jeho slova reagovat, aby to nebylo přehnané, ani moc mírné.

"Nějak moc jsi si jistý, že tě pozvu," nadhodila jsem se zvednutým obočím.

"Protože to tak bude. Chceš se mnou mluvit, Bello, vidím ti to na očích. Sama víš, že na tebe nemusí fungovat má schopnost, abych poznal, na co myslíš."

Sklopila jsem pohled na jeho tmavě modrou pracovní košili a přesněji na jeho knoflíčky a kousala si u toho spodní ret.

"Stejně to neznamená, že tě večer pozvu dál," ohradila jsem se. Chtěla jsem mít prostě navrch.

"Ale jo," oponoval mi spokojeně a prsty přejížděl od spánku k hraně brady a až na krk.

"Jsi děsný," zabručela jsem.

"Proto jsem ti i chyběl. Přinesu ti dárek," mrknul. Otevírala jsem pusu na otázku, co to bude. Ale překryl mi pusu prstem a zakroutila pobaveně hlavou.

"Ne, ne, až večer. Navíc, Charlie je na cestě. Půjdu." Začal se zvedat a mě pohodlně usadil do pohovky a hodil přese mě deku.

"Nech otevřené okno a já se objevím," šeptal ke mně v náklonu a dal mi pusu na čelo. Ještě se spokojeně usmál a pak odešel. Slyšela jsem jen bouchnutí dveří a pak hlasy venku.

Táta se vrátil.

Vymotala jsem se z deky a zalezla do kuchyně. Rychle jsem vymýšlela, co bych mohla narychlo udělat k večeři. Až jsem si vzpomněla na těstoviny a omáčku, která tátovi i chutnala. Začala jsem shánět ingredience a doufala, že budu mít vše.

"Bello?" zavolal do domu. Protočila jsem oči. Edward mu musel říct, že tu jsem.

"Ahoj," vrátila jsem mu pozdravem.

Slyšela jsem, jak si sundaná bundu se zbraní a pak kroky do kuchyně. Jeho první zastávka byla rovnou u lednice pro pivo.

"Jak to dnes šlo?" zajímal se. Byla jsem k němu zády a připravovala nám jídlo.

"Normálka. Klidný den," krčila jsem rameny. "A ty?" opáčila jsem. Jukla jsem se přes rameno, seděl u stolu a koukal se do novin. Určitě je měl přečtené už z práce. Na zdejší stanici neměli možnost se policisté předřít. Bylo tu moc klidu, ani těch pokut nedali tolik jako v jiných městech. A to byl asi ten důvod, proč se tu Charliemu tak líbilo, byl tu klid i pro policistu.

"Normálka. Už víš, jak to je s tvým autem?" zajímal se. Neušlo mi, jak po mně pokukoval přes noviny.

"Ne," otočila jsem se k němu čelem a zamračila se. Lhala jsem, tak nějak jsem si pamatovala Edwardova slova, než mě donesl do domu. "Děje se něco?" nadzvedla jsem obočí a čekala, co mi k tomu poví a co řekl Edward.

"No… zítra určitě ještě nepojede," prohodil spěšně a začal se zvedat.

"Do školy pojedu jak?" optala jsem se klidně zády k němu a kousla se do rtu, abych se nesmála.

"Edward se nabídl…" Nechal to viset ve vzduchu.

"Tak jo," souhlasila jsem suše. Neslyšela jsem vzdalovaní kroků. Asi jsem na chvíli Charlieho omráčila. Nevšímala jsem si ho, až jsem uslyšela, jak odešel a začala se tiše smát.

Jídlo jsem měla hotové během chvilky. Ještě při jídle po mně Charlie pokukoval, asi se mu nezdálo, jak klidně jsem to brala.

Nevšímala jsem si jeho zkoumavého pohledu. Po jídle jsem uklidila a pak jsem si zalezla do pokoje. Posadila jsem se s knihou na postel a zírala na okno. Měla jsem mu ho otevřít. Zhluboka jsem se nadechla.

Zvedla jsem se, posbírala si věci do koupelny a otevřela okno, ne úplně, jen trochu pootevřela, on si s tím poradí. Je to přeci jen upír. Pro něj není nic nemožné. Ať to taky nemá tak jednoduché.

"Jdu do sprchy," houkla jsem na tátu se schodů a pak zapadla do koupelny.

Dala jsem si příjemnou teplou sprchu. Chtěla jsem tam zůstat celý večer. Na nic jsem nemyslela, jen si užívala teplo. Nemohla jsem tam ale bohužel zůstat navždy, a tak jsem musela vylézt po umytí hlavy. Pokoušela jsem se vysušit si vlasy co nejvíce ručníkem a oblékla se do spacího vytahané tmavě modrého trika a volných kostkovaných kalhot, taky tmavě modrých.

Místo do pokoje jsem seběhla schody zpět dolů a šla se do kuchyně ještě napít.

"Jdu spát, dobrou," houkla jsem na tátu a vracela se nahoru.

"Dobrou," volal na mě.

Táhla jsem se po schodech jako šnek, i když jsem měla ohromnou chuť utíkat. Co když už je Edward u mě v pokoji? Cítila jsem, jak mi tělem projelo vzrušení nad tou myšlenou. Srdce se mi rozbušilo a ruce se mi zachvěly. Přemlouvala jsem se ke klidu celou cestu až před moje dveře.

Nadechla jsem se a vešla do svého pokoje. Rychle jsem za sebou i zavřela a rozsvítila, byla jsem ve sprše déle, než jsem čekala. Okamžitě jsme se podívala k oknu. Bylo ve stejné výšce, jak jsem ho nechala. Nespokojeně jsem si povzdechla.

Ať si ale nemyslí, že na něj budu čekat celou noc! bručela jsem si v duchu.

"Děje se něco?" ozvalo se z druhé strany pokoje. Rychle jsem se otočila k posteli a cítila srdce pomalu až v krku.

Válel se na mé posteli. Ledabyle, s jednou rukou za hlavou a úsměvem na tváři.

"Musíš mě děsit?" zeptala jsem se s lapáním po dechu a držela si ruku na hrudníku. Dělal mi to schválně a moc často poslední dobou.

"Promiň," omluvil se rychle a na mé posteli se posadil. "Neuvědomuju si to," dodal ještě a pozoroval mě. Chytla jsem konečně svůj normální dech a rytmus.

"Dobrý."

Přešla jsem k oknu a raději ho zavřela, když jsem měla ještě vlasy dost mokré. Zadívala jsem se na svou postel, přemýšlela jsem, kam si mám jít sednout. Všiml si mého zaváhání u okna a trochu se na posteli posadil víc k jednomu kraji a poplácal vedle sebe.

"Já nekoušu," usmál se žertovně.

"Určitě?" ověřovala jsem si. A udělala jeden krok k posteli. Zaculil se.

"Určitě. Navíc je to tvoje postel," mrknul na mě ještě. Zamračila jsem se na něj, ale došla jsem na levou stranu postele a posadila se kousek od něj do tureckého sedu.

"Jaké máš pro mě překvapení?" zajímala jsem se okamžitě, když jsem si vzpomněla na to, co mi řekl. Napřímila jsem se v zádech a zkoumala ho pohledem.

Rozesmál se. "Zavři oči," přikázal mi stále vesele. Zabrblala jsem nespokojeně, ale poslechla ho a zavřela oči.

Ucítila jsem jeho dech a po zádech mi přeběhl mráz. Přiblížil se ke mně. Těžce jsem dýchala a netrpělivě čekala, co si to pro mě připravil.

"Můžeš."

Otevřela jsem hned oči a zaměřila se na něj. Usmíval se velmi vesele a pak jsem si všimla, co měl v ruce. Další rudá růže a čokoláda. Moje oblíbená čokoláda z Itálie!

"Jak?" vzdychla jsem, když mi došlo, jaká to je blbost. On tam má přeci hrad, Bello!

Začal se opětovně smát. Dnes se smál víc, jak jsem ho kdy slyšela, i když na hradě se také smál, a to dostatečně. Pohnul rukou ke mně. Nezaváhala jsem a vrhla se na tu čokoládu a co že byl večer a já měla vyčištěné zuby, pustila jsem se do rozbalení a musela prostě ochutnat.

Byla snad ještě lepší, jak jsem si pamatovala.

Edward se stále culil a pak držel tu růži.

"Takže jsi sem opravdu chodil ty," zamumlala jsem si. Nebyla jsem úplně rozhodnutá, jestli se mi ulevilo, že to byl on, nebo ne, protože to bylo vlastně šmírování.

"Chtěl jsem si tě nějak udobřit, a když jsi odmítala mluvit, přišlo mi to jako dobrý nápad," vysvětloval mi svoje činy.

"No, nemohla jsem ti je vrátit ani na tebe řvát později," připustila jsem a znovu si kousla do čokolády.

"Přesně," souhlasil usměvavě.

"Tak…" začala jsem nejistě. "Jak to vůbec bude dál?" zeptala jsem se na tu nejdůležitější otázku v téhle situaci. Přítomnost byla krásná a to, že tu byl, ale co bude zítra a další dny? Dopadne to podobně jako před třemi roky?

Hloubavě se mi zadíval do tváře a já mu opětovala pohled a jen čekala na to, jak to vidí on.

"A co by sis přála, Bello?" zeptal se nečekaně na moji vizi budoucnosti. Jak jsem to měla vědět? Já nevládla upírům ani nebyla upír, abych mohla říct, co by šlo a nešlo. To musí vědět on. Ale byla tu jedna věc, kterou jsem věděla určitě.

"Nechci, abys odešel, ani abys mě zase poslal pryč," přiznala jsem a dívala se přitom do toho zlata, co měl v očích. Pořád to bylo nezvyklé, ale při tom pohledu jsem už si nedokázala plně vybavit tu červenou, kterou míval dříve.

"Pak tedy nikam nepůjdu," prohlásil spokojeně.

"Jenže. Já myslím pořád, Edwarde. Ne na nějaký čas jako minule. Nechci, abys už nikdy odešel," vysvětlovala jsem, jak to myslím já. "Chci, abys tu byl se mnou navždy. Když tě budu potřebovat, když se něco bude dít. Kdy-" Umlčel mě. Položil mi na rty ukazováček a prostředníček a tím umlčel.

"Já to pochopil," usmíval se. Pocítila jsem zachvění v mých útrobách, když použil italský přízvuk. "A hodlám tu být tak dlouho, jak si to ty budeš přát."

"Opravdu?" nechtěla jsem tomu moc věřit. "A co ten zákon?" vzpomněla jsem si na podstatnou věc, kvůli které mě vykopnul.

"Jsem král, pamatuješ? Můžu to porušit, obejít, říkej tomu, jak chceš," usmíval se uvolněně. Chvíli jsem si ho jen přeměřovala, pohledem odhadovala, jestli to opravdu myslí vážně, tak jak řekl nebo za tím něco je. Jeho oči. Ujistili mě.

Spokojeně jsem se na něj usmála a pak mu přistála v připravené náruči. Tiskla jsem se k němu jako odpoledne a zhluboka dýchala.

Byla jsem doma.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 DH | 27. července 2013 v 8:59 | Reagovat

jéé :D už se zase usmívám jak blbeček :D konečně to vypadá tak nějak "růžově" :D copak se s nima si stane?

2 aliyce | 28. července 2013 v 15:04 | Reagovat

(y) Jedním slovem-Boží! Dvěma slovy-Úplně boží! Nevím co víc k tomu říct :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama