I věčnost může být krásná, Edwarde - 11. kapitola

18. července 2013 v 12:54 | anamor |  I věčnost může být krásná, Edwarde (anamor)




Má to někdo štěstí Mrkající







"Tati ne," zasténala jsem protestně, tohle se mi ani trochu nelíbilo. "Všichni vědí, že jsi můj otec, nemusíš na to upozorňovat," přemlouvala jsem ho dál a nevzdávala se naděje. Když jsem chtěla, uměla jsem být stejně tvrdohlavá, možná víc.

Na příjezdové cestě se nenápadně objevilo stříbrné Volvo se třemi pasažéry. Ne, kňourala jsem v duchu dál protestně. Opravdu jsem neměla šťastné období, hlavně poslední týden ne!

"Ahoj Charlie, Bello," pozdravil nás jako vždy zdvořilý Edward, navlečený už dávno do policejního oblečení. Charlie mu opětoval pozdrav s úsměvem. Zato já na něj místo pozdravu jen protočila oči. Jeho hry mě přestávaly bavit.

"Děje se něco?" ověřoval si nenápadně. A přitom už určitě věděl díky svému daru, čtení myšlenek, co se tu děje. Znovu jsem na něj protočila oči, bohužel to neviděl, byl ke mně zády, a tak jsem si velmi tiše, aby to slyšel jen on, odfrkla. Pootočila jsem hlavu a viděla, jak se Alice a Jasper culí. Jo, oni dva to slyšeli určitě.
Jasper začal hned další týden po večírku u nich chodit do školy. Prý už nemusí dělat šedý stín, který bude dávat pozor. To jsem trochu nechápala, ale bylo to jedno.

"Belle odešlo auto a odmítá, abych ji odvezl," zabručel Charlie na vysvětlenou.

"Odmítám jezdit jako zločinec v policejním autě, tati. Půjdu pěšky," stála jsem si tvrdohlavě na svém jako vždy, a zvlášť když byl poblíž Edward, jako by se moje tvrdohlavost jen znásobila.

"Bellu odvezu já. Nemám tu policejní auto a navíc vezu svoje sourozence," poukázal za svá záda, kde se vyjímalo naleštěné Volvo a Alice s úsměvem mávala na pozdrav. Šokem jsem vytřeštila oči a potichu zalapala po dechu. Tohle se mi muselo zdát, tolik smůly v životě mít nemůžu.

"Půjdu pěšky," stála jsem si za svým. "Stejně končím školu později než Alice a Jasper," chytře jsem se z toho vykrucovala.

"To není problém, klidně pustím Edwarda na delší dobu, aby tě odvezl, když nebude mít něco proti," ozval se znovu Charlie a rozcupoval moje plán na malé kousíčky.

"Bude mi potěšením, Charlie," usmál se na něj spokojeně Edward. "Mohl bych se později, až Bellu odvezu, podívat na její auto," nabídl se.

"Edwarde, musíme do školy," volala na něj Alice, aby jen popohnala tu diskuzi, jejíž výsledek byl už jasný. Povzdechla jsem si, nemohla jsem nic dělat, bylo jich na mě víc a sama jsem neměla naději se bránit.

"Měj se hezky, holčičko," rozloučil se se mnou urychleně Charlie a pospíchal ke svému autu. Koukala jsem se na toho, co rychle opouštěl pole, zamračila jsem se a nechtíc následovala Edwarda k jeho autu.

Bylo to jiné auto, jiná situace. Přesto jsem si pamatovala, kdy jsem naposledy byla s ním v autě a co se pak stalo. Odkopl ji jako nechtěnou hračku, aniž by něco řekl.

Zatímco jsem byla vykolejená a nejistá, Edward se tetelil blahem, jeho úsměv to prostě prozradil za něj, stejně tak i oči.

Ladně mi otevřel dveře spolujezdce. Stále jsem se na něj mračila, ale jeho náladu to zkazit nedokázalo. Usadila jsem se na sedadlo a on spokojeně dveře zabouchl.

Seděla jsem celá zkoprnělá na tom zatraceně pohodlném sedadle a sledovala, jak Edward přechází ke svým dveřím.

Potichu jsem opětovala pozdrav Alici a Jasperovi, na víc jsem se nezmohla. Tiskla jsem si svůj batoh k hrudi tak silně, jak to jen šlo, jako by to byl můj ochranný štít. Nepodívala jsem se ani na jednoho z nich a celou dobu koukala ze svého okna ven. Museli slyšet moje srdce, jak burácelo v hrudníku.

Alice vzadu něco mluvila. Nevnímala jsem ji, a když mě oslovila, dostala ode mě odpověď v podobě hmm.

Nikdy mi cesta do školy od našeho domu nepřipadala tak dlouhá, skoro nekonečná. A když jsem zahlédla školní parkoviště, neuvěřitelně se mi ulevilo. Bylo to už za mnou.

Kola auta se ani pořádně nezastavila a Jasper s Alicí už byli pryč.

Chtěla jsem ty dva následovat a zmizet, co nejrychleji to je možné. Bohužel já nemohla. Natahovala jsem ruku k otevření dveří. Studená ruka mě chytla za zápěstí a tím přikovala zpět k sedadlu.

Nepodívala jsem se na něj a koukala se raději přes přední sklo na plac před námi, kde se zastavovali studenti a pozorovali nás. Všimla jsem si i Jessicy, co tam postávala. Nic se nedělo. Zhluboka jsem se nadechla, posbírala nějakou tu odvahu, co se rozutekla, a podívala se na Edwarda.

Nechápala jsem proč, ale dnes jsem na něj prostě byla už naštvaná. Kolikrát jsem mu řekla, aby mě nechal na pokoji? A on neposlouchal.

"Co chceš?" prskla jsem po něm. A on se na mě přiblble culil. To dokázalo naštvat snad ještě víc.

"Pěkný den, Bello," popřál mi a použil svůj italský přízvuk. Zachvěla jsem se a ještě víc se zamračila a jen co pustil moji ruku, vypadla jsem z auta, jak nejrychleji jsem mohla.

Nepodívala jsem se na nikoho, kdo postával v okolí a skenoval moji osobu pohledem. Vydala jsem se svižným tempem rovnou dovnitř budovy.

"Bello," křičela za mnou Jessica a běžela ke mně. Tohle mi na náladě rozhodně nepřidalo.

Jessica se ze mě pokoušela dostat, proč mě přivezl do školy. Nezdála se už naštvaná, pobouřená nebo něco v tom smyslu. Prostě byla zvědavá. Jenže já teď nebyla už ani trochu rozmluvená. Proto jsem zamumlala, že to je jedno a zmizela.

S podrážděnou náladou jsem jednala i s Alice, Jasperem a Angelou. U oběda jsem dělala neviditelnou, a tak se vysvětlování chopila Alice. Řekla jen pravdu.


Nervózně jsem se blížila k východu ze školy. Doufala jsem, že se něco stalo a já budu moci jít pěšky a ne jet s ním. Nechtěla jsem zůstat s jeho osobou sama, už ne, nikdy. Posledních několik setkání stačilo.

Po třech letech, kdy jsem už byla smířená, že ho neuvidím, se ukázal a já jsem k němu pocítila odpor. Jenže už jako tolikrát jsem zjistila, že prostě v životě štěstí nemám a bůh má zvrhlý smysl pro humor. Připadala jsem si jako jeho šašek. Stříbrné Volvo bylo vidět, jen co jsem překročila práh školy. Mezi všemi těmi starými auty prostě vykukovalo. Navíc majitel se opíral o dveře a jeho policejní uniforma a i krásná tvář nešla přehlédnout stejně jako jeho auto.

Těžce jsem si povzdechla a jako největší mučedník se vydala k němu. Napadl mě sice útěk, ale ten jsem zavrhla stejně rychle, jak se objevil, stejně by mě doběhl nebo dojel autem a donutil, abych jela s ním.

Snažila jsem se mračit, jak nejlépe jsem to uměla a co nejvíc nepříjemně. Přes veškerou snahu, kterou jsem vynaložila, to bylo zbytečné. Edward se spokojeně uculoval a čím blíž jsem k němu byla, tím se jeho koutky nebezpečněji zvedaly stále víc vzhůru. Dokonce jsem chvíli zapřemýšlela, jak moc velký jeho úsměv může být, než mu praskne čelist.

"Ahoj," pobaveně mě pozdravil. Ode mě nemohl čekat nic víc než zamračení.

Stála jsem pár kroků od něj a čekala, kdy se pohne a já budu moci nastoupit, abychom už byli pryč.

Ani trochu se mi nelíbila ta pozornost všech studentů okolo, co tam byli. A Jessicy.

Gentlemansky mi otevřel dveře spolujezdce. Nasedla jsem si, on opatrně přibouchl dveře a sám se usadil na místo řidiče. Cítila jsem se jako napíchaná dráty elektrického vedení - špatné nadechnutí a dostanu pecku, špatný pohyb... Byla jsem v té pohodlné sedačce strnulá snad víc jak ráno. Koukala jsem se jen z okna a byla rozhodnutá prostě mlčky čekat, než mě odveze a pak odejít domů.

"Mlčením se nic nevyřeší," neodpustil si.

"Já nemám co řešit, pane Masene," prudce jsem se ohradila a mračila se na něj. Schválně jsem použila jeho jméno, které mi řekl v Itálii a ne to, co používal tady.

"Bello," povzdechnul si unaveně. "Tohle není ani trochu vtipné či příjemné." Zastavil před naším domem.

"Přesně, tak mě nech na pokoji konečně. Nevím, o co ti jde, ale mě to nebaví. Nemám chuť hrát nějaké tvoje hrátky, aby ses zabavil během věčnosti, už nejsem dítě." Vyběhla jsem okamžitě z auta do domu.

Neklidně jsem přecházela po obýváku jako neklidný lev a občas si vztekle něco zamumlala na jeho adresu. Věděla jsem že je venku u mého náklaďáčku. Unaveně jsem se posadila do křesla. Vždy mě pár minut s ním vyčerpalo.

Náhle jsem zaslechla smích. Veselý a hodně hlasitý. Věděla jsem, komu patří, takhle se smál jen on.

Potřebovala jsem se ale přesvědčit na vlastní oči. Nenápadně jsem vykoukla zpoza záclony v obýváku. Dívala jsem se rovnou na jeho záda, jak se skláněl k mému autu, nechtěně jsem zrakem klesla níž na jeho hýždě, které v úzkých kalhotách ještě víc vynikaly.

Zatřásla jsem hlavou a šla se raději rychle napít. Nevydržela jsem tohle ignorování ale dlouho. Měl pravdu. Ten večer u nich doma, když jsem se hádali. Nechtěla jsem ho poslouchat, ale po třech letech? Nebylo už prostě pozdě nechávat si něco vysvětlovat?

Povzdechla jsem si, byla jsem prostě zvědavá a chtěla jsem vědět, co mi chce. Bránila jsem se tomu celou dobu kvůli své dětské uraženosti z toho, co udělal. Prostě si ho jen poslechu a pak se rozhodnu, stejně to asi dopadne tak, že ho budu dál ignorovat. Než jsem to celé vůbec probrala ve své hlavě, došla jsem sama až k domovním dveřím.

Vyšla jsem ven na čerstvý vzduch a zhluboka se nadechla, nepodívala jsem se na něj přímo. Sešla jsem pomalu ty tři schody na verandě a usadila se na jeden z nich. Dívala jsem se okolo sebe na tichou ulici, kde nikdo nebyl. Měli jsme tu úplné soukromí.

"Upřímně, proč jsi tady?" položila jsem otázku. Už něco naznačil a já tvrdila Jacobovi, že kvůli mně. Ale nebyla jsem si tím tak úplně jistá. Ne teď a v tuhle chvíli.

Všimla jsem si, jak se napřímil nad autem a rychle se ke mně otočil a sjel mě zkoumavým pohledem.

"Chtěl jsem tě vidět." Kousek popošel blíž. Řekl to samé, co už tu několikrát zaznělo. Srdce se mi rozbušilo a já se na něj podívala.

"Proč?" Potřebovala jsem to vědět. Jacobovi jsem tvrdila to, co potřeboval slyšet on, aby byl na ně hodný. Jestli to byla pravdu, to jsem nevěděla.

"Chtěl jsem vědět, jak se máš, jestli jsi už zapomněla a tak," pokrčil rameny. Prohlížela jsem si ho a stejně netušila, zda mluví pravdu. Musela jsem se mu podívat do očí.

"Jak jsi věděl, že budu tady? Bydlela jsem tehdy u mámy." Tohle mi vrtalo hlavou. Poslal mě zpět k mámě do Arizony, ne sem za tátou.

"Nevěděl," připustil tiše a přiblížil se. Při každém slově udělal malý krůček ke mně. "Mluvila jsi o tomhle městě. Chtěl jsem vědět, kde jsi vyrostla. Tohle je ideální pro upíra. A trochu jsem doufal, že když se přiblížím k tvému otci, budu mít o tobě nějaké zprávy, když na tebe bude myslet. Netušil jsem o tvé přítomnosti, než jsem tě potkal. Charlie byl ze začátku opatrný na to, co říkal, a v jeho mysli trvalo dlouho, než jsem se s ní naučil pracovat." Už seděl na schodech vedle mě. Těsně vedle mě.

"Pořád to nechápu," fňukla jsem, "vyhodil jsi mě," připomněla jsem mu, co udělal před třemi lety v Itálii. To, jak mě bez slova posadil do letadla, jako bych nic nebyla, a asi ani nebyla a proto jsem nechápala, proč je najednou tady a pořád se motá okolo mě.

"Nevyhodil jsem tě, ale chránil. Bylo to pro tebe lepší, copak jsi chtěla zůstat na hradě plném upírů, kde ti šlo každou vteřinu o život?" obrátil se ke mně se zvednutým obočím a čekal na odpověď. Žádná nepřišla, zarytě jsem mlčela a koukala na svoje boty.

"Tohle nedává smysl," stěžovala jsem si podrážděně. Edward ke mně otočil svou usměvavou tvář.

"Prostě jsi mi chyběla." Stále jsem mlčela a dívala se k zemi, nevěděla jsem, co na to říct.

"Prosím, Bello, když jsme se tu už potkali, dovol mi, abych mohl být tvým přítelem." Objal mě kolem ramen a já se nechala bez protestů.

Zhluboka jsem se nadechla jeho omamné vůně a pevně se vtiskla do jeho náruče. Tolik mi chyběla. Cítila jsem se celá a spokojená. Na tom správném místě, které mi tak chybělo. On mi tak chyběl.

"Dnes asi nestihnu opravit tvoje auto," zamumlal po chvíli tiše. Rozesmála jsem se.

"To nevadí," zamumlala jsem mu do ramene a dál se k němu tiskla, nic víc jsem nechtěla ani nepotřebovala.

"Bude lepší, když půjdeme dovnitř," reagoval na slabý třes mého těla. Venku nebylo nejtepleji a jeho přirozená teplota nebyla spojencem.

"To je dobrý," pokoušela jsem se mu to vymluvit, nechtěla jsem se ani hnout od něj. Přesvědčit jsem ho ale nedokázala, bez dalších slov a přemlouvání si mě přitiskl blíž a vydal se do obýváku na sedačku.


Povedlo se a byla jen týdené pauza, tak snad byl i dílek uspokojující Usmívající se
Vaše Anamor
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 dh | 19. července 2013 v 15:52 | Reagovat

dovol mi abych tě nazvala spasitelem :D mám strašně nudnou brigádu, tak mi nezbývá nic jiného než čekovat tvoje stránky a doufat, že přibude nový dílek :D což se teď vyplnilo a já málem začala skákat radostí :D ale abych taky nekecala jen o sobě :D i když jsme si museli na tenhle dílek počkat, stálo to za to. konečně se to začíná ubírat dobrým směrem :D myslím jejich vztah, ne tvé psaní, to už lepší snad ani být nemůže (ale už i toho jsem se dočkala :D pravidelně překonáváš sama sebe :D jak jsem už několikrát psala :D) moc moc moc se těším na další kapitoly (u obou povídek) jedna je lepší než druhá a druhá je lepší než první a prostě jsou báječné obě dvě :D jen se musím přiznat... trošku mi chybí Emmett :D ale věřím, že se dříve nebo později objeví, nebo o něm bude nějaká zmínka :D nejlépe ještě propletená s tvými ďábelskými plány na to, jak nás co nejvíce napnout :D takže jestli jsem to ještě nepsala :D krásná kapitolka a už se těším na další, ale teď je to podpořeno ještě mou extrémně nudnou profesí, díky které už jsem i projela znovu skoro všechny tvé starší povídky :D

2 aliyce | 24. července 2013 v 17:24 | Reagovat

Nádherná kapitolka ♥ opět :))) ;-)  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama