Chybíš mi, tati! - 3. kapitola

20. července 2011 v 19:30 | anamor |  Chybíš mi, tati! (anamor)
Kdo přijel z Italů na návštěvu a proč?
3. kapitola - Neznámý
Nemohla jsem dostat z hlavy to, co se dělo v lese, protože to bylo zvláštní. Opravdu jsem netušila, co se přesně dělo. Znala jsme Volturriovy jen z vyprávění od Carlisleho a zbytku rodiny. I máma je poznala, když byla ještě člověk. Vyprávěli mi, co se stalo, a vše, co o nich ví. Světu upíru vládnou tři vladaři, Aro, Marcus a Caius.


Dávají pozor, aby se lidský svět o tom našem nedozvěděl. Jenže nejsou tak milí, jak se na první pohled zdají. Aro má rád nové upíry s talenty, a tak hledá nové upíry a pokouší se je k sobě dostat všemožnými způsoby. A také to, že se živí lidskou krví. Nás vegetariány nijak nediskriminují, ale nelíbí se jim to. A hlavní věc, kterou si musíme pamatovat - nikdy nedávají druhou šanci.

Do školy jsem jela v divné náladě. Jediné, co mě dokázalo rozptýlit, byla zase Alice.
"Nejraději ze všech zvířat měl pumy, to byla jeho specialita. Pokaždé se hádal s Emmettem, co je lepší. Ale nikdy nedokázal Emmett Edwarda rozčílit do extrému. To se dalo, jen když se to týkalo Belly."
Bylo opravdu zajímavé a příjemné to poslouchat, dozvědět se nové věci. Jenže když zmínila tu pumu, vzpomněla jsem si na svůj včerejší nevydařený lov a toho cizince, takže jsem zase měla tu náladu a i s ní se vydala do školy na první hodinu.
Posadila jsem se do lavice a přemýšlela. Pořád jsem ho viděla před očima. Hlavně to, jak se na mě usmíval.
"Je tu volno?" ozval se vedle mě hlas a já se za ním okamžitě otočila a ztuhla na židli. Zírala jsem přímo do hnědých očí. Překvapeně jsem zamrkala a podívala se na majitele. V tu chvíli se mi srdeční rytmus rozhodil a to hodně. Zaculil se na mě a já měla co dělat, abych neskončila pod židlí. Zírala jsem na něj a vůbec mi to nevadilo, usmíval se na mě a propaloval mě očima, na kterých měl kontaktní čočky, aby překryl tu červenou, co měl včera.
"Můžu si přisednout?" zeptal se po chvíli znovu. Jen jsem pokývala hlavou a sundala jako v mrákotách tašku z jeho židle. Posadil se a lehce se natočil ke mně.
Dnes neměl ten plášť, a tak jsem si ho mohla prohlédnout. Měl černé rifle a černou košili, měl ji na tělo, a tak byly vidět svaly, které pod tím kusem látky schovával. Vrátila jsem se pohledem k jeho očím a on se na mě stále upřeně díval. Bylo mi to jedno, on si mě včera taky okatě prohlížel, tak proč bych nemohla já dnes?
"Ahoj, rád tě znovu vidím," promluvil jako první.
"Já tebe taky, ale kdybych znala jméno, bylo by to lepší," promluvila jsem po chvíli trochu divným hlasem.
"Promiň, jsem nezdvořák. Demetri Volturri," podal mi ruku.
"Nessie Cullenová," přijala jsem ruku a potřásla si s ním.
"Nessie?" podivil se a já se zasmála.
"Je to moje přezdívka, přátelé mi tak říkají." Asi by si dál povídal, jenže do učebny přišel profesor a seznámil se s ním. A poté probíhala normální hodina. Dávala jsem pozor a zapisovala si zápisky, přeci jen střední dělám poprvé, takže to nemám tak v malíčku jako ostatní z rodiny, kteří dělají střední poněkolikáté.
Koutkem oka jsem si všimla mého souseda, který si nezapisoval, ale sledoval mě. Pečlivě si mě prohlížel a já se pokoušela dělat, jako že se nic neděje, ale moje tělo reagovalo jinak. Cítila jsem jeho pohled a cítila mravenčení v zádech.
"Kde je učebna angličtiny s profesorem Leisem?" zeptal se mě na konci hodiny a já se na něj překvapeně otočila.
"Proč?"
"Mám tam další hodinu," koukal se do rozvrhu.
"Tak to pojď se mnou, já ji tam mám taky," pokynula jsem a vydala se do učebny s Demetrim po boku.
"Ukaž," vytrhla jsem mu z ruky rozvrh a studovala ho. Zamrzla jsem v pohybu a nevěřícně se na ten papír dívala.
"Máš všechny hodiny se mnou," zašeptala jsem potichu.
"Tak to bude aspoň zábava," ozval se za mnou celkem blízko. Vrazila jsem mu papír do ruky a pokračovala v cestě.
Došli jsme do učebny a bylo to stejné jako předtím.
"Proč jsi tady?" zeptala jsem se ho, když se opět objevil vedle mě při cestě na další hodinu.
"Je tu pěkně."
"Tak jinak, proč nejsi v Itálii u svých?" otočila jsem se prudce k němu. Ještě jsme totiž nebyli v učebně. Zastavil se kousek ode mě, ale opravdu jen kousek. Musel sklonit obličej a já ten svůj zvednout.
"Dostal jsem volno." Naštvaně jsem si ho změřila pohledem. Jestli jsem o vladařích něco věděla, tak že nikoho jen tak nepustí.
"Nedělej ze mě blázna, Demetri," založila jsem si ruce na prsou a vytáhla se na špičky, abych byla o něco výše.
"Dostal jsem za odměnu volnost," pošeptal ke mně. Přeměřila jsem si ho pohledem, a pak se s našpulenou pusou odvrátila a šla dál do učebny.
"Vážně, nic za tím nehledej," usmál se na mě a posadil se automaticky vedle mě. Jenže na této hodině jsem měla spolusedícího Zaca, který si to hned zamířil k nám a Demetriho si přeměřil pohledem.
"Tady sedím já," řekl celkem naštvaným hlasem Zac a díval se na mého souseda.
"A co má být? Je tu spousta dalších míst," podíval se na něj v klidu a usmál se.
"Já ti ukážu, co má být. Tohle je moje místo, tak si stoupni, ty debile," plivnul na něj vztekle Zac. Překvapeně jsem se na něj podívala. Demetri měl stále na tváři úsměv a postavil se.
"Máš pěkný silácky řeči, ale na víc nemáš." Demetri byl o hlavu a kus vyšší jak Zac a i jeho to překvapilo. Přeměřil si znovu Demetriho a nahlas polknul. Demetri se jen zasmál a posadil se zpět ke mně.
Zac teda dal pokoj, a jak to vypadalo, Demetri si udělal respekt i u ostatních. Já osobně jsem se ho nebála, i když pro mě představoval stejnou hrozbu jako pro ostatní. A možná i větší tím, odkud byl. Jenže si asi získal moji důvěru, když mě včera zachránil. Proč by mě zachraňoval, kdyby mi chtěl něco udělat? Byla by pro něj výhoda, kdyby mě ta puma zranila.
Zatřepala jsem hlavou a odmítala na takové věci myslet. Byli jsme tedy celou dobu spolu, jen si párkrát odskočil vyměnit kontaktní čočky. Povídali jsme si o různých věcech, jen tak bezcílně, žádný výslech nebo tak něco. Měla jsem tušení, na to bude času dost jindy.
"Je čas oběda," spokojeně jsem se usmála, už jsem začínala mít hlad. Demetri se zasmál.
"A co dělá tvá rodina, když nejí?" zajímal se.
"Jsou v jídelně se mnou u stolu a nenápadně mi dávají jídlo," smála jsem se a vydala se na cestu se svým věrným stopovačem. "Můžeš se k nám přidat."
"Nevím, jestli je to dobrý nápad," opravdu váhal.
"Bude to v pořádku," uklidnila jsem ho a vydala se s ním do jídelny. Jen co jsme vešli, všichni se na nás otočili, i moje rodinka, která překvapeně otevřela pusu a zírala na nás.
"Koukám, asi si nás všimli," poznamenal Demetri potichu a já se zasmála. Vydala jsem se rovnou ke stolu naší rodinky. Všichni začali mrkat, jako by nechtěli věřit tomu, co vidí.
Posadila jsem se v klidu ke stolu a můj společník taky. Oba jsme pozdravili a já se hladově pustila do jídla. Bylo ticho a všichni se na nás koukali překvapeně. Pak začal Jasper s Emmettem vrčet. Překvapeně jsem se na ně podívala.
"Renesmeé, na slovíčko," řekla máma přísně. Postavila se, na nic nečekala, čapla mě za ruku a táhla mě ven z jídelny, jak jen jí to předstíraná lidská rychlost dovolila.
Táhla mě pomalu přes celé nádvoří co nejdál od jídelny, kde byli všichni studenti.
"Renesmeé Carlie Cullenová, co to mělo být?!" vykřikla na mě. Překvapivě jsem na ni zamrkala a netušila, co se děje. "Přijdeš si do jídelny, jako by se nic nedělo, s jedním z Volturriových. A ke všemu s jedním z nejbližších samotným vládcům. Máš se od nich držet dál, copak to nechápeš? Je nebezpečný! Něco ti může udělat, jsi zranitelná!" křičela na mě jak smyslů zbavená.
"Mami," vyhrkla jsem hned, abych ji uklidnila, "Demetri mi nic neudělá…"
"To nemůžeš vědět, je to Volturri a těm se nesmí věřit!"
"Můžu. Zachránil mi život." Zarazila se a párkrát na mě zamrkala.
"Cože? Kdy?" vydechla zmateně.
"Včera v lese, než přišel Emmett. Lovila jsem a chtěla si ulovit pumu, jenže se mi to vymklo kontrole a puma na mě zaútočila. Naštěstí tam byl Demetri. Zachránil mě, pumu zabil sám a chtěl mě i doprovodit domů. Nic mi nechtěl udělat," vysvětlovala jsem jí události.
"Ty jsi tak pitomá! Lovit pumu a sama? Co jsem tě učila? Na co jsi myslela?" rozkřičela se na mě znovu a pak mě pevně objala.
"Já vím, omlouvám se. Chtěla jsem to jen zkusit."
"Nessie, ale i tak si na něj dávej pozor," radila mi máma a já jí to odkývala, aby byl klid. Protože držet se dál se mi nechtělo, na to byl až moc zajímavý. Vrátili jsme se do jídelny k našemu stolu, kde byla dusná atmosféra. Demetri stále seděl u stolu, a když mě uviděl, usmál se.
Zbytek školního dne proběhl normálně. Na poslední hodině jsem se rozloučila s Demetrim a jelo se domů. Tam všichni řešili, proč tu je. Jen jsem protočila oči a dělala, že jsem součást sedačky. Carlisle i Esme byli překvapení, kdo je ve městě, a přidali se do debaty.

Prosím o nějaké komentáře.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jasmínka | 20. července 2011 v 20:40 | Reagovat

krásná kapitolka...jenom by to bylo zajímavý z pohledu Demetriho...jestli je skutečně volný, nebo ma Culleny jenom zkontrolovat...prosím o kapitolku z jeho pohledu...moc děkuji.. :-)  :-) už se těším na další

2 C.V.O.K. | Web | 20. července 2011 v 21:07 | Reagovat

=D sa mi zdá.... vieš ako si ja skazím oči kým to všetko od teba prečítam??? =D už som síce na Minulost žije s námi ale.. ja proste nemám slov! také nápady, tak dobre napísané... a tak veľa je toho ... prepáč že nekomentujem ale myslím, že by to liezlo na nervy. ale ja to čítam, kúsok po kúsičku... hrozne sa mi páči tvoj štýl :-)takže šup ďalšiu kapitolu, nikdy by som nepovedala že si Demetriho tak obľúbim.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama