Chybíš mi, tati! - 2. kapitola

12. července 2011 v 15:41 | anamor |  Chybíš mi, tati! (anamor)
Klidnější den kdy se Alice rozhodne mluvit. Bude záchrana od tajemného cizince. A jak na něj bude reagovat samotná Nessie?

2. kapitola - Záchrana


Bylo mi líto toho, co se stalo. Věděla jsem, že to nikdo nemyslel zle, a už vůbec ne Carlisle. Jen je prostě zvyklý, že ho ostatní berou jako otce, a tak se k nim i chová. Asi cítí povinnost se postarat i o mě, když nemůže jeho syn. Nevěděla jsem, co mám dělat, bylo mi to líto, ale neměla jsem odvahu se omluvit. Za co taky? Toužím jen po svém tátovi.
Nikdy jsem takhle nevybouchla a už vůbec ne kvůli tátovi. Proto jsem všechny překvapila. Nikdo z nich nečekal, že bych se o něj zajímala. Asi si mysleli, že tím, že je mrtvý, je to ukončeno. Ale to se pletli. Já chtěla víc než jen odpověď, že je mrtvý. Chtěla jsem to, ale nikdy to neřekla nahlas. Docházelo mi, že by máma brečela a byla smutná, a to jsem nechtěla. Ale sakra, mám právo něco vědět!
Vždy jsem brečela potají večer, tiše, aby si toho nikdo nevšiml. Špicovala jsem uši vždy, když jsem opustila místnost, jestli se něco nedozvím, a ono nic. Nikdo se za ty roky nepokusil ani náznakem, když máma nebyla poblíž. Prostě nic. Jako by nikdy v téhle rodině nebyl. Buď jim nechyběl anebo všichni byli moc dobří herci.
Viděla jsem tu snahu Carlisleho, Emmetta a Jaspera nahradit ho, nebo se o to aspoň pokusit. Jenže čím jsem byla starší, tím víc mi začalo docházet, že mého tátu nejde nahradit staráním se o mě, dárky, mužskou autoritou, kterou jsem měla hned třikrát. Nešlo jen o mě, někdo musel udělat šťastnou i moji mámu, abychom byly šťastné obě a rodina byla úplná.
Zatřepala jsem hlavou, abych to už neřešila, a raději jsem začala přemýšlet, co si vezmu na sebe. Díky Alice jsem měla dost velký výběr. Venku byla zima a já byla na půl člověk. Popadla jsem kalhoty a triko, svetřík a mohla jsem jít. Ještě jsem si znovu pročesala svoje dlouhé vlasy a vydala se na snídani.
Všechny jsem pozdravila a dělala, jako že se nic nestalo. Dojedla jsem a mohlo se do školy, nasedla jsem jako většinou k Alice a Jasperovi. Koukala jsem se okolo a zkoumala, jestli se po cestě něco změnilo za tu dobu, co jsme tudy nejeli.
"Měl rád Volvo," ozvala se Alice zepředu a já se na ni zmateně podívala. "Značka auta. Edward preferoval jedině ji. Prozkoumej někdy víc garáž," mluvila dál a já jen zírala. Cítila jsem na své tváři lehký úsměv. Byla jsem ráda, že Alice něco řekla.
"A taky zbožňoval mě," zasmála se. "Byli jsme jako skutečný bratr a sestra. Někdy jsme měli chuť toho druhého uškrtit a jindy umačkat radostí. Opravdu mi chybí," povzdechla si, když zaparkovala na parkovišti.
"Děkuju, Alice." Natáhla jsem se a objala ji zezadu přes sedačku. "Moc to pro mě znamená," dala jsem jí pusu na tvář.
"Teď už to vím, Nessie. Netušila jsem, jak moc si přeješ o něm něco vědět," povzdechla si smutně. Pustila jsem ji a vystoupila z auta, akorát přijel Emmett se zbytkem rodiny. Vydala jsem se na svou hodinu. Byla jsem ve druhém ročníku, máma a Alice ve třetím a zbytek v maturitním.
Ani mi nevadilo, že jsem tam sama z rodiny. Někdy nebylo špatný si odpočinout od ostatních. Posadila jsem se do své lavice, kterou jsem měla pro sebe. Držet si odstup byla u Cullenových tradice a já ji dodržovala taky. Zac okolo mě prošel a ani si mě nevšiml, asi na něj Emmett včera udělal vážně dojem. Jo, to on uměl. Přetrpěla jsem celý den ve škole v klidu a pohodě.
Doma jsem neměla co na práci a nudila se, vzpomněla jsem si, že jsem dlouho nebyla na lovu, takže bych si mohla sama zaskočit, přijít na jiné myšlenky.
"Jdu na lov. Budu opatrná a do večera se vrátím. Mám mobil u sebe, budu volat, kdyby něco," mluvila jsem celou cestu ke dveřím na zahradu. Odrecitovala jsem vše, co chtěli slyšet, a když jsem byla ze dveří pryč, rozeběhla jsem se do lesa.
Neběžela jsem nějak rychle, měla jsem dost času. Mířila jsem si to rovnou do hloubky lesu. Zavětřila jsem pach srny a tak jsem se hned za ní vydala. Šla jsem po pachu, ale dostala jsem šíleně divný pocit. Takový ten, kdy si myslíte, že vás někdo sleduje. Proto jsem se zastavila a rozhlédla se okolo. Jak jsem si myslela, nikdo tu nebyl. A tak jsem se vydala znovu rovnou za nosem, pro svou kořist.
Zastavila jsem se u jednoho křoví a tiše pozorovala les před sebou, kde se nacházely tři srny. Nečekala jsem na nic a vystartovala po nich. Jenže jsem se zarazila. Ucítila jsem jinou vůni. Puma. Zůstala jsem stát a nechala srny upláchnout. Otočila jsem se a mířila si to za tou lahodnou vůní. Ještě nikdy jsem neměla pumu. Ani medvěda, ale na toho jsem si netroufla, přeci jen byl dost velký a silný. Ale pumu bych mohla zvládnout.
Akorát pila z jednoho jezírka. Spokojeně jsem se usmála. Tohle bylo výhodné, když se zaměstnávala něčím jiným. Vydala jsem se opatrně k ní, jenže jsem to trochu nevychytala. Pod nohou mi praskla větev, tohle se může stát opravdu jen mně. Okamžitě se na mě to velké zvíře otočilo a začalo prskat.
Stála jsem a nevěděla co dělat, jako by se moje upíří smysly propadly do země. O krok jsem ucouvla, ale zakopla jsem a spadla přímo na zadek. Byla jsem teď zranitelná. Asi to ta šelma vycítila, protože se po mně vrhla. Jako bych zkoprněla, moje tělo mě neposlouchalo a já seděla na místě a jen koukala na pumu, která se ke mně blížila a chystala se mě zabít.
Jen jsem zavřela oči a čekala na bolest.
Ozval se bolestný řev, ale můj nebyl. Zmateně jsem otevřela oči a zadívala se na postavu v černé kápi, jak se sklání nad pumou, která už byla mrtvá.
Překvapeně jsem vydechla a pozorovala tu osobu. Pomalu se postavil a já cítila, jak mi srdce poskočilo. Dostala jsem strach, aby ne, byla jsem sama, zranitelná v lese, kde byl někdo, kdo si jen tak skolil pumu, což umí jen upíři. A vegetarián to určitě nebude.
Rychle se ke mně otočil a moje srdce poskočilo. Chvíli se na mě díval, a pak se začal pomalu přibližovat. Chtěla, jsem se zvednout, ale nedokázala jsem to, jen jsem na něj konsternovaně zírala a moje srdce chtělo utéct samo, když jsem se já odmítala pohnout. Nebyl moc daleko, když jsem zahledla jeho rudé oči. Sakra, to je špatný! Křičela jsem v duchu a nahlas jen zalapala po dechu.
"Stůj!" přikázala jsem mu, i když se můj hlas chvěl. Nečekala jsem, že by mě poslechl, ale opravdu se zastavil. Nebyl moc daleko, ale já byla raději, když stál. "Nepřibližuj se ke mně." Dívala jsem se na něj a přemýšlela o svých možnostech, jak mu utéct do bezpečí.
"Nemusíš se mě bát," řekl po chvíli ticha a sundal si rychlým tahem kapuci. Vykoukl na mě mužský obličej. Rudé oči a bledá kůže, upír. Měl krátké rozčepýřené hnědé vlasy a vlídný úsměv. Potichu jsem zalapala po dechu, ale podle jeho úsměvu to slyšel.
"Jakou mám jistotu, že mi opravdu nic neuděláš?" zeptala jsem se ho. Stále jsem seděla na zemi, ale nevadilo mi to.
"Prostě mi věř, kdybych tě chtěl zabít, už bych to udělal, ne?" zvedl jedno obočí, když se mě zeptal a zadíval se mi do očí. I když ta barva byla děsivá, oplácela jsem mu pohled.
"Asi ano," připustila jsem. Usmál se a přistoupil až ke mně.
"Pomůžu ti, a pak tě asi raději doprovodím domů," nabídl mi ruku. Chvíli jsem se na ni nedůvěřivě koukala, ale pak ji přijala a on mi pomohl na nohy.
Byla jsem oproti němu malá a to hodně. Koukala jsem se mu na hrudník a tak jsem trochu zvedla obličej k němu a on ho sklonil. Dívala jsem se do těch jeho rudých očí, ze kterých mi přebíhal mráz po zádech, ale něco mě na nich lákalo, jenže jsem nevěděla co.
Lehce se na mě usmíval a prohlížel si mě. Okatě si prohlížel celou mou postavu v upnutých teplákách a mikině. I když jsme mlčeli, nepanovalo mezi námi to trapné ticho, ale ticho, u kterého jsme zkoumali toho druhého. Já na rozdíl od něj jsem toho tolik neviděla, protože měl přes sebe plášť, který ho zahaloval.
"Děkuju za záchranu," zašeptala jsem potichu.
"Není zač, krásko," usmál se tak, že mi srdce vynechalo úder.
"Vysvětli mi jen jedno, jak víš, že vím o vašem tajemství, a raději mě nezabiješ?" dívala jsem se mu do očí a čekala. Až teď mi došlo, že jsme se celou dobu drželi za tu ruku, ale ani jednomu to nevadilo.
"Protože jsem tě sledoval a viděl lovit," stále se culil a já otevřela pusu. Vypadalo to, že moje instinkty fungují. Vážně jsem měla předtím pocit, že mě někdo sleduje.
"Proč?" vydala jsem ze sebe překvapeně.
"Byl jsem na lovu a viděl tebe. A tak jsem tě chvíli pozoroval. Byla to teda podívaná, než se na tebe vrhla ta puma."
"Lovil jsi v lese, ale máš rudé oči?" udeřila jsem na něj.
"Právě to chci změnit," mrknul na mě a já se znovu zadívala do jeho očí.
"Renesmeé!" ozval se křik v lese. Trhla jsem sebou a vyškubla svou ruku z jeho. Podívala jsem se po lese a srdce mi začalo divoce bušit. Poznala jsem ten hlas, Emmett.
A opravdu za pár vteřin se vyřítil mezi stromy, jen co mě uviděl, ještě přidal na rychlosti. Hrozivě vrčel a jen co byl kousek ode mě, chytil mě a stál za svá záda a upřeně se díval na cizince.
"Táhni od ní, Volturri, nepřibližuj se k ní na sto metrů!" zuřivě zavrčel a byl v bojové pozici. Když řekl to jméno, zalapala jsem po dechu. Vytřeštila jsme oči. Tomuhle se mi nechtělo věřit. Proč by mě Volturri zachraňoval?
"Nic jí neudělám," zvednul ruce v obraném gestu.
"Vypadni a nepřibližuj se k ní," zavrčel. Než stačil cizinec cokoliv udělat, Emmett mě popadl a pelášil si to se mnou domů.
"Jsi v pořádku? Nic ti neudělal?" zajímal se, když jsme byli dost daleko.
"Ne, jsem v pořádku," zakroutila jsem hlavou. Nedokázala jsem víc říct, protože jsem byla zmatená z toho, co se stalo. Proč by zrovna mě zachraňoval Volturri? Ani neví, že existuju. Nechala jsem se Emmettem odtáhnout domů. Tam se na mě seběhla celá rodina, co se děje a tak dále. Emmett jim vše řekl a já se odebrala, asi po deseti ujištěních, že jsem v pořádku, do svého pokoje.


Děkuju za komentáře u minulé kapitoly a bude ráda za další. Můžete psát co si myslíte o našem neznámém a kdo to vůbec je?

Eliška - Povídky B+E určitě ještě bude, několik nápadů mam. Jen je potřebuju sepsat a na to nemam tak úplně čas a myšlenky protože toho píšu více.

Ještě bych chtěla dodat, kapitoly budou přibývat tak jednou týdne. Je to trochu komplikované tak nevím, jak často to bude možné, ale jednou týdně by to mělo být určitě. Možná se někdy objeví častěji, ale nic neslibuju.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jasmínka | 12. července 2011 v 17:14 | Reagovat

hmmm....hezká kapitolka....jsem zvědavá, jak moc se ten Neznámý Volturi zaplete do tohohle příběhu...taaakže honem další :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama