Chyťte Víru - 27. kapitola

13. března 2011 v 10:00 | Ree |  Chyťte Víru (Ree)
Po skoro půl roce je tady poslední dílek. Díky, že jste se mnou i Faith zůstali až do konce, vážně jsme Vám obě vděčné. A hlavně jsme vděčné anamor, která mě pořád nutila psát dál a dál. Tahle povídka byla hlavně její zásluha, jinak bych ji možná ani nikdy nezveřejnila :)
Jestli jsem předtím neutekla, teď jsem to hodlala napravit. Ale nenechal mě.
"Nedělej mi to ještě těžší, Drew!" prosila jsem ho a do očí se mi hrnuly slzy.
"Nechci ti to dělat těžší, Faith, věř mi. Ale nemůžu tě s ním nechat, když vím, že k němu nic necítíš?"


"Jak to můžeš vědět?" zeptala jsem se naštvaně. "Pokud vím, na tohle je odborník strejda Jasper, ne ty!"
"Tak mi to dokaž. Řekni mi do očí, že ho miluješ a že se mnou nechceš být. Řekni, že mě nemiluješ a že chceš zůstat s ním. Potom tě nechám," slíbil mi. Podívala jsem se mu do očí a nadechla se.
Nedokázala jsem to říct. Nedokázala jsem mu lhát. Ne přímo do očí.
"Nemusím ti nic říkat," vyšlo ze mě nakonec. "Na tohle jsi měl dost času. Jenže tys mi místo toho raději ubližoval. A teď to děláš znovu. Nenechám Connora jenom proto, že to chceš. On nebyl jenom náplast, abych na tebe zapomněla," fňukla jsem.
"Pořád jsi mi neřekla, jestli ho miluješ," nedal se.
"Co ode mě chceš slyšet, Drew?" zeptala jsem se rezignovaně a snažila jsem si utřít slzy. "Že máš pravdu? Že mi pořád nejsi lhostejný? Že mám Connora ráda, ale to je všechno? Fajn, je to pravda. Ale pořád to neznamená, že ho opustím. Možná to tak má být. Já zůstanu s člověkem a ty si najdeš nějakou hezkou upírku, která se k tobě bude hodit," řekla jsem a odešla.
"Faith," zvolal za mnou bezmocně, ale nezastavila jsem. Měl na to dost času. Teď už bylo pozdě.

Podruhé jsem se probudila až před obědem. Neměla jsem chuť se s Drewem potkat, ale stejně jsem se tomu nemohla vyhnout. Ještě chvíli jsem ležela, abych byla schopná potom fungovat. Slyšela jsem zespoda trochu hlasitější hudbu a broukala jsem si do rytmu. Přerušilo mě až zaklepání na dveře.
"Dále," řekla jsem a posadila se. Čekala jsem snad všechno, ale Drewa s tácem plným jídla rozhodně ne.
"Nesu ti snídani," prohodil s úsměvem a posadil se na postel vedle mě. Povzdechla jsem si a bezmocně jsem zaklonila hlavu.
"O co ti jde, Drew? Včera jsem ti to řekla jasně."
"Jo," přitakal s úsměvem. "Řekla jsi, že mě pořád miluješ. Nechala jsi mi naději." Jsem blbá! Vážně blbá!
"Sním si to dole s ostatními. Díky," řekla jsem a vzala si tác.
"Jeli nakupovat. Zůstala tady jenom teta Rose."
"Tak si to sním u tety," pokrčila jsem rameny. Prostě tady s tebou nechci zůstat sama.
"Tak jo," prohodil s úsměvem, vzal mi tác a odešel. Na chodbě se zastavil a otočil se na mě. "Tak jdeš?"
Šla jsem.

Když se šel po obědě proběhnout, ulevilo se mi. Alespoň na chvíli.
"Co tě trápí?" zeptala se Rose a sedla si vedle mě.
"Nic," usmála jsem se na ni a dál sledovala televizi.
"Nelži. Když holku něco trápí, je to buď rodina, škola nebo kluci," usmála se na mě. "Rodina to není, tu máš báječnou," uchechtla se.
"Jo," přitakala jsem jí s úsměvem.
"Škola taky ne, protože tam vynikáš. Takže kluci. Nemůžeš se rozhodnout jestli Drew, nebo Connor, co?" Viděla do mě. Vlastně v téhle rodině snad všichni.
"Když jste byli v noci na lovu, potkali jsme se v kuchyni a povídali si," přiznala jsem.
"Jenom povídali?" usmála se. Povzdechla jsem si.
"Políbil mě. Jenže… chodím s Connorem a nemůžu mu to udělat. Když jsem ho potřebovala, byl tu pro mě. Nemůžu ho jenom tak odkopnout," řekla jsem a vypnula jsem televizi.
"Faith," řekla potichu a pohladila mě po paži. "Sice Connora moc neznám, ale podle mě je to kluk, který svou dívku chce milovat a chce, aby milovala i ona jeho. A to mu ty nikdy nemůžeš dát. Ať chceš, nebo ne, Drewa jenom tak z hlavy nedostaneš. Kdybyste spolu vydrželi a měli spolu děti, stárli spolu, jsi si jistá, že toho nikdy nebudeš litovat?"
"Ale Connor," bránila jsem se.
"Connor to přežije. Tím, že s ním zůstaneš, neublížíš jenom sobě. Ale i jemu a Drewovi. Ani jeden z vás nebude moct být šťastný," domlouvala mi.
"Takže co? Mám nechat Connora, protože je to pro něho lepší?" ujišťovala jsem se.
"Protože je to lepší pro vás všechny. Nemůžeš pořád brát ohled na ostatní. Oni taky neberou ohledy na tebe. Zkus se jednou rozhodnout, podle sebe. Dej jednou na radu svého srdce."
"Moje srdce je teď hlavně hrozně zmatené. Mám ráda Connora a celkem nám to klape. Ale miluju Drewa. Jenže Drew měl na to plno času. Skoro rok mu to mohlo dojít. A nemusel mi ničit vztah zrovna teď," řekla jsem naštvaně.
"Někdy své city poznáš, až když si ta druhá osoba najde někoho jiného," řekla smutně. "Nechci ti říkat, co máš dělat. Jsem si jistá, že o tom si rozhodneš sama. Ale zamysli se i nad tím, že když se jednou rozhodneš, jenom těžko to jde vzít zpátky." Přikývla jsem a sesunula se na pohovce dolů.
Drew se vrátil půl hodiny na to a za chvilku přijeli i ostatní.
"Co jste mi koupili?" zeptali jsme se s Drewem najednou.
"Zrovna vy dva nic nezasloužíte," zasmál se strejda Emmett.
"Pche!" vylítlo ze mě dotčeně. "Já jsem byla celý rok hodná. Dá se to říct o tobě?" dobírala jsem si ho.
"Prý hodná," řekl nevěřícně. "Pěkně drzá seš!"
"Měla jsem dobrého učitele," zasmála jsem se a vlepila mu pusu na tvář.
"No, najednou se lísáš, prcku, co?" Chytil mě kolem ramen a druhou rukou mi rozčepýřil vlasy. Vyděšeně jsem se nadechla a propálila jsem ho naštvaným pohledem. Odkráčela jsem do pokoje a pořádně si to rozčesala.
Venku se pomalu začalo stmívat. V tuhle roční dobu nic neobvyklého. Oblékla jsem si pořádný svetr a v předsíni jsem popadla bundu a boty a vypadla jsem ven.
"Ještě čepici a rukavice!" slyšela jsem za sebou babičku.
"Mám je," ujistila jsem ji a nasadila si je. Prošla jsem kolem domu až na plácek s houpačkou. I když jsme se několikrát stěhovali, houpačku mi postavili všude. Milovala jsem sezení na ní a přemýšlení.
Odhrnula jsem z ní sníh a posadila se. Nebyla až taková zima, ale padal sníh. Jenom lehce, ale padal. Natáhla jsem ruku a chytala ho do dlaní. Milovala jsem pozorování jejich tvaru. Byly nádherné.
Za tu chvilku, co jsem tady seděla, se setmělo úplně, takže mi náhle rozsvícené světlo pár metrů ode mě vadilo.
Rychle jsem sevřela víčka a potom je pomalu otevřela.
"Promiň, nechtěl jsem," usmál se Drew lehce a postavil se za mě. Nevěděla jsem, co má v plánu, ale když mě jeho dlaň lehce odhoupla, došlo mi to. "A promiň za ten dnešek," dodal po chvíli ticha.
"Za co?" nechápala jsem.
"Neměl jsem na tebe tak naléhat. Pokud se rozhodneš, uděláš to podle sebe, ne podle toho, co chci já."
"To máš pravdu," přitakala jsem. "Drew, já…" začala jsem, ale nebyla si jistá, jestli chci pokračovat.
"Co ty?" zeptal se obezřetně. Nohama jsem zabrzdila a postavila se. Držela jsem se jednoho z řetězů, na kterých houpačka visela, a otočila jsem se k němu.
"Po Vánocích se vracím do Evropy," dostala jsem ze sebe. Sevřel víčka a s kýváním sklonil hlavu.
"Chápu," hlesl.
"Ne, nechápeš nic," řekla jsem rychle. "Musím se vrátit. Mám tam školu. Chci ji dokončit. Ale taky vím, že mámě a tátovi, a vlastně vám všem, ubližuju, když jsem tak daleko. Takže si najdu univerzitu někde tady, abych se mohla vrátit domů." Trochu se pousmál, ale pořád to nebylo až tak upřímné.
"A Connor?" zeptal se. Zkousla jsem si ret a sklonila jsem hlavu.
"Mám ho ráda," dostala jsem ze sebe po chvíli.
"Fajn," hlesl. "Doufám, že tě udělá šťastnou. Zasloužíš si to." Smutně se na mě usmál a odcházel. Chvíli jsem tam překvapeně stála, ale potom jsem ho zastavila.
"Drew, počkej!" Zastavil se pár metrů ode mě a otočil se. "Rose má pravdu, nemůžu pořád brát ohledy na ostatní. Jednou jedinkrát se musím řídit tím, co chci já."
"A co chceš?"
"Mám ho ráda," zopakovala jsem. "Ale nestačí to. Když budu s ním, možná budu šťastná, ale nikdy nebudu úplně spokojená. Ať chci, nebo ne, ať jsem se snažila tě dostat ze srdce sebevíc, nejde to. Pořád tě miluju. Chci se vrátit domů. Chci mít zpátky svoji rodinu. A chci být s tebou," fňukla jsem. "Connor do téhle rovnice nějak nezapadá."
Viděla jsem jeho stále se rozšiřující úsměv a musela jsem se usmívat taky. Rozešel se ke mně a ještě než mě stihl pořádně obejmout, měla jsem dost práce s jeho rty. Vychutnávala jsem si jeho chuť, jeho jemnost, jeho pevné sevření. Vychutnávala jsem si tu ledovou ruku na své tváři a konečně se cítila vážně šťastná. Jenže potom mi něco došlo.
Odtrhla jsem se a usmála jsem se na něj.
"Ještě pořád chodím s Connorem. A nechci ho podvádět." Povzdechl si, ale potom mu zajiskřilo v očích a na tváři se mu vyrojil šibalský úsměv.
"Díky Alice máme v domě plno jmelí. A polibek pod jmelím je povinný. Takže žádné podvádění." Musela jsem se zasmát a naposledy jsem se nechala políbit. Naposledy bez jmelí. Alespoň do té doby, než se rozejdu s Connorem.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Johanka | 13. března 2011 v 10:24 | Reagovat

úúžasné moc krásné moc moc moc se mi lot líííbííí honem rychle další :-)  :-)  :-)  :-D  :-D  :-D  :D  :D  :D

2 aliyce | 13. března 2011 v 10:27 | Reagovat

:-D  :-D nadhera :-)

3 saya14 | E-mail | 13. března 2011 v 11:12 | Reagovat

naaaadhera :D :D len skoda ze je uz koniec ..

4 Lillian | 13. března 2011 v 11:54 | Reagovat

Jo, tak sa mi to páči!! :-D  :-D Faith si dobre vybrala, dúfam že ju Drew nesklame inak ho uškrtím. :-D
Connora som mala rada, bol to zlatý chalan, ale nepatrili k sebe.
Bude mi smutno za touto poviedkou, ale všetko niekedy musí skončiť. A Drew a Faith a rodinou budu žiť šťastne až na veky. :-D  :-D  :-D

5 JasminaCullen | 13. března 2011 v 17:15 | Reagovat

nadhrene... :-D  :-D

6 Kajla | 13. března 2011 v 21:21 | Reagovat

Nádherná povídka s kouzelným závěrem, moc jsem si ji zamilovala a je mi líto, že končí. Ale končí krásně a šťastně...

7 Eleonor | 19. března 2011 v 14:20 | Reagovat

úžasné .jedním slovem prostě nejky :D škoda že už nebude pokračování :D píšeš nádherně vždy jsem se na nové díly hrozně těšila :D Tak snad možná by mohl být EPILOG ne? :D :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama