Nedotýkej se mě! - 9. kapitola

8. listopadu 2010 v 18:27 | anamor |  Nedotýkej se mě! (anamor)
nedotýkej se mě
Jsou věci, po kterých toužíte víc, jak po čemkoliv jiném, ale i přes bolestivou touhu, to nemůžete udělat. A vás to bolí víc než předtím. Odmítnutí s vaší strany, je někdy bolestivější než odmítnutí od dané osoby. Proč vše nemůže být jednoduší?


9. kapitola - Promiň, nejde to
Probudila jsem se v posteli a převlečená. Venku už bylo šedé světlo jako každý den. Podívala jsem se na budík, který už měl dávno zvonit. Nechápala jsem to, a tak jsem šla dolů do obýváku, kde byli rodiče.
,,My nejdeme do školy?" zeptala jsem se jich nechápavě.
,,Zlato, je sobota, ples. Takže se prospi, Alice přijede po obědě," usmála se na mě máma. Tak jsem si jen vzala vločky do mlíka a zase si zalezla do postele, kde jsem v klidu usnula. Byla jsem po těch nákupech ještě utahaná.
,,Bello, vstávej! Musíme z tebe udělat princeznu," budila mě máma a já se jen přetočila na druhou stranu a dál spala.
,,Bello, vstávej, jinak se mnou pojedeš sama na nákupy hned zítra," spustila Alice. Hned jsem se posadila na posteli a podívala se na ně.
Alice mě poslal do sprchy a tak jsem ji poslechla. Rodičům, učitelům a Alice se neodmlouvá. Na to jsem už přišla. Když jsem vylezla na jejich rozkaz jen v ručníku, posadily mě na křeslo a začaly mě líčit. Obě si dávali pozor, aby se mě nedotkly. Všimla jsem si, že ony jsou nalíčené a na mé posteli čekají všechny šaty.
Když mě nalíčily a vlasy mi nechaly rozpuštěné, jen mi na nich udělaly velké vlny, poslaly mě ještě najíst. Ony se zatím převlékly.
Pak mě odvlekly opět do pokoje, daly mi světle modré spodní prádlo a pak mě navlékly do šatů, co mi včera koupily. Musím, ale uznat že jsem se v nich celkem i cítila. Na to, že mě obepínaly. Látka byla příjemná. Ještě mi daly náušnice a řetízek a pak jsem si natáhla bílé rukavičky po lokty. Posadily mě opět do křesla. Alice se na mě ještě zadívala, jako by nad něčím přemýšlela.
,,Mám neuvěřitelnou chuť ti dát korunku," koukala na mě stále zamyšleně a já na ni vytřeštila oči.
,,Na to tedy nemysli, žádnou korunku si nevezmu," zavrčela jsem na ni připravená se zvednout.
,,Neboj, stejně bys ji zničila, ty tu zůstaň, my jedem. Edward pro tebe přijede za chvilku, podle pokynů," usmála se na mě. Pak mě s mámou lehce objaly a odešly.
A tak jsem seděla v tom křesle a přetočila se k zrcadlu. Musím uznat, že mi to vážně slušelo. Líbilo se mi, jak jsem měla vlasy rozpuštěné v těch velkých vlnách. Asi řeknu mámě, aby mi to dělala častěji.
Stejně jsem ale stále nechápala, proč se tak snažily mě na ten ples dostat. Bude to nuda a ke všemu se se mnou bude muset nudit Edward. Přitom mohl pozvat nějakou hezkou holku ze školy, kterých tam je dost, a užít si zábavu. A ne se tam nudit se mnou.
Možná chtějí, abych se zabila, podívala jsem se zase s nedůvěrou na moje boty. Sice byly na nízkém podpatku, ale byl to pořád podpatek. A já mám problém s normálníma botama. Doufám, že mě Edward nenechá spadnout, jinak se už nikdy do školy nevrátím a stěhuju se zpět na Aljašku.
Z mého přemýšlení mě probralo až auto, které zaparkovalo na příjezdové cestě. Stříbrné Volvo. Cítila jsem mírný úsměv na mé tváři a pak jen zaslechla zvonek. Ještě jednou jsem se na sebe podívala do zrcadla. Slušelo mi to. S hlubokým nádechem a výdechem jsem se pomalu vydala dolů. Na schodech jsem se raději držela zábradlí, co kdybych se rozmázla ještě doma?
Došla jsem ke dveřím a otevřela je. Na naší verandě stál Edward s dokonale padnoucím oblekem a krásným úsměvem, při kterém se mi málem podlomila moje už tak nejistá kolena. Vlasy měl jako vždy rozcuchané a v ruce držel malou krabičku.
Musela jsem se na něj taky usmát.
,,Jsi nádherná, Bello," složil mi poklonu, poté, co si mě prohlídl od hlavy až k patě, se jeho úsměv snad ještě víc roztáhl.
,,Děkuju," špitla jsem a ctila, jak mi začínají hořet tváře.
,,Něco pro tebe mám." Otevřel krabičku a vytáhl z ní náramek s květinou. Jak se vždy na plesech dává. Natáhla jsem k němu levou ruku a on mi květinu připevnil.
Pak mi nabídl rámě a dovel až k autu. Byla jsem za to ráda, protože jsem na těch botách byla víc nejistá než před chvilkou a mohly za to moje více se klepající kolena.
Pomohl mi se usadit na místo spolujezdce a pak si sedl za volant. Rozjel se ke škole a já se cítila ještě nervóznější.
Až moc rychle jsme byli před školou, kde už bylo parkoviště z půlky plné.
,,Není čeho se bát, budu pořád s tebou," povzbudivě se na mě usmál, když otevíral moje dveře a pomáhal mi ven.
Společně jsme se vydali do tělocvičny, odkud se ozývala hudba. Když jsme vešli, zůstala jsem překvapeně stát. Z naší školní tělocvičny se stala diskotéka. Nepoznávala jsem to tu. Ale po chvíli mě probudili lidi okolo.
Ti, co nás viděli, se zastavili a zírali, Edward si asi pozornost užíval, protože mi ještě obmotal svojí paži kolem mého pasu. Jenže já osobně bych se v tu chvíli zahrabala někam pod zem, aby mě nikdo neviděl. Mým myšlenkám se začal smát Edward, raději, mě vedl ke stolu, kde byl zbytek rodiny. Asi věděl, že bych to fakt udělal, stát tam ještě chvíli.
U stolu se na nás všichni usmívali, až mi to přišlo podezřelé. Najednou začaly hrát pomalé písničky a tak se všichni zvedli, že budou tancovat.
,,Zatancuješ si se mnou?" zeptal se Edward a nasadil prosící kukuč, u kterého věděl, že mu neodolám.
,,Jenže já neumím tančit. A mezi těmi lidmi se necítím," kuňkla jsem a sklopila pohled, aby mě jeho oči nemohly přemluvit. Vážně jsem se nechtěla zabít, nebo maximálně ztrapnit.
,,To nevadí, pojď se mnou," usmíval se na mě dál a podal mi ruku, kterou jsem přijala a nechala se vést. Chvíli jsem myslela, že mě vážně odtáhne na parket, ale on se mu vyhnul a mířil si to k zadním dveřím ven.
Venku už byla tma, ale to mi bylo jedno díky mému upířímu zraku. Ale ten jsem ani nepotřebovala, protože jsme vešli na školní zahradu, která byla jemně, intimně osvícená.
Bylo tam několik cestiček, které byly vydlážděné, a všechny vedly do středu, kde byl kruh a v něm po okrajích několik laviček. A takhle večer to bylo vážně nádherné. Z tělocvičny sem doléhala hudba.
Edward mě vedl až do toho samotného středu zahrady. A já se stále koukala okolo sebe, protože někde byla krásná zelená tráva a někde rostly kytky, což bylo docela divné v tuhle roční dobu. Ale koukám, tady ve Forks je možné vše.
Když jsme došli na místo, Edward se ke mně otočil čelem a přiblížil se. Nechápala jsem, o co se snaží.
,,Co chceš dělat?" Nikdy není špatné se raději zeptat.
,,Chci tě naučit tančit, aby ses nemusela příště vymlouvat," mrknul na mě a rošťáčky se usmíval. Vypadal jako malý kluk, když něco chystá.
,,A kdo říká, že nějaké příště bude? A že budu někdy potřebovat umět tančit?" nadzvedla jsem obočí a čekala, co z něj vypadne.
,,No, věčnost je moc dlouhá a něco se někdy přiučit není špatné. Navíc, nevíš, co tě zítra čeká. A taky tím zkrátíš dlouhou chvilku jednomu starému upírovi," usmíval se na mě. Povzdechla jsem si, jemu se snad nedá říct ne.
,,Tak dobře, ale varuju tě, jsem nemehlo a je možné, že dokážu, aby i upíra bolely nohy, jak na ně budu šlapat," pokoušela jsem se ještě z posledních sil vyvlíknout, ale on moc dobře věděl, že melu z posledního.
,,Jsem ochoten to risknout." Zářivě se na mě usmál a vzal mi jednu ruku do své a druhou mě chytil kolem pasu. Položila jsem mu ruku na rameno a nechala ho, aby se předvedl.
Pomalu se mnou začal tančit a já se nechala vést. No jo, bylo vidět, že je z dob, kdy byl společenský tanec důležitou součástí života a dbalo se na něj. Podle toho, jak se tvářil, bych řekla, že si to užíval, a já celkem taky. Na to, jak jsem se toho bála. Koukám, že s ním ani není nic těžkého.
V klidu jsem se nechala vést a byla i spokojená. To, že se vevnitř hrají už rychlejší písničky, nám bylo jedno, stále jsme v tichosti tančili. Byla jsem spokojená, schopná protančit s Edwardem celou noc, pokud nepadnu únavou. Nikdy jsem nedoufala, že můj první ples bude tak krásný a já se budu cítit dobře. Jenže to jsem ještě nečekala, co se stane.
Asi hodinu, možná i déle jsme tančili. Nevím, čas šel vážně kolem nás, ani jeden jsme ho nevnímali. A nějak nám to ani nevadilo. Jenže já dostala obrovskou chuť se podívat zase do těch jeho karamelových očí.
A tak jsem k Edwardovi zvedla obličej a podívala se na něj. Celou dobu se díval na mě a vypadal, jako kdyby nad něčím přemýšlel. Oba jsme se zastavili a zadívali jsme se navzájem do očí. Byla to zvláštní chvíle, cítila jsem zvláštní napětí. Ale nevadilo mi to. I když mi něco říkalo, že je to špatně a mám toho nechat, nedokázala jsem to a dál Edwardovi opětovala jeho pohled.
Když se najednou Edward ke mně začal sklánět blíž, obě jeho ruce se přesunuly na můj pas a moje ruce se obtočily kolem jeho pasu. Moje srdce začalo bít rychleji. Nic jsem nevnímala jen jeho, jak se ke mně naklání a já chtěla, aby překonal ten prostor mezi námi. Když už byl kousek ode mě, konečně mi došla realita.
Rychle jsem odvrátila od Edwarda tvář a zadívala se na zem vedle nás. Cítila jsem, jak se mi do očí hrnou slzy, mrkala jsem, co to šlo, abych je zastavila.
,,Promiň, nejde to," špitla jsem tak potichu, že jsem se chvíli bála, aby to vůbec slyšel.
,,Omlouvám se já, neměl jsem to zkoušet. Mohlo mě napadnou, že nejsi jako ostatní," promluvil smutně. To ne, on si to vyčítal, přitom to byla jen a jen moje chyba.
,,Ne, Edwarde, ty za nic nemůžeš. To je moje chyba, vždy je to jen mnou. Omlouvám se," řekla jsem rozhodně a podívala se na něj. Tohle odmítnutí bolelo a to jsem ho dala já. Vytrhla jsem se mu a běžela pryč. Zpět do tělocvičny a pak rovnou na parkoviště.
Věděla jsem, že Emmett vždy nechává klíčky v autě, aby je nehledal. Kdo by mu taky kradl auto, když ho znal?
Nastoupila jsem do něj, a co nejrychleji odjela domů. Rodiče se nějak dostanou domů, Edward je hodí, nebo to doběhnou. Mohla jsem taky běžet, ale na těch podpatkách v lese bych se zabila. Na rozdíl od Rose, která na nich uměla běhat i v lese.
 

16 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 bellla87 | 8. listopadu 2010 v 18:48 | Reagovat

chúďa Bells, ;-)  ;-)

2 If. | Web | 8. listopadu 2010 v 18:49 | Reagovat

Ouuu .. no snad se Edward doví pravdu .. někdy .. Těším se na další díl ;-).

3 Janula | 8. listopadu 2010 v 18:57 | Reagovat

Chudák Bella :-(  :-( jinak super kapitolka těším se na další díl :-)  :-)

4 Scherry | 8. listopadu 2010 v 19:02 | Reagovat

Chudák Ed, nemůže nic vědět...snad mu to Bell brzy řekne :-)

5 nim... | 8. listopadu 2010 v 19:04 | Reagovat

prosím rýchlo dalšiu kapitolu prosím prosím

6 aliyce | 8. listopadu 2010 v 20:27 | Reagovat

CHIDAK BELLS :-(JAKO VZDY HEZKA  KAP5TOLA A ZASE SE TESIM NA  STREDU NO JO JAKO VZDY FURT NADHERNY KAPITOLI NOJO HORSI BYX BYLO KDYBY BILI OSKLIVI KAPITOLI ALE TY NEDUMIS PSAT SPATNE TY UMIS PSAT JENOM DOBRE :-D

7 roxy | 8. listopadu 2010 v 20:52 | Reagovat

chudák Edward :-(  :-(  :-(  :-( Bože.... Už aby mu to Bells všechno vysvetlila... :-(  :-(  :-(  :-(  :-(  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)

8 Šárka | E-mail | 8. listopadu 2010 v 21:11 | Reagovat

chudák Bella :-(  :-(  :-(  :-( ,  možná by to měla říct Edwardovi ;-)  ;-)  ;-) , plís rychle další kapču :-)  :-)  :-)  :-)

9 JasminaCullen | 8. listopadu 2010 v 21:25 | Reagovat

chudatko bells... :-(
inac skvela kapitolka... :-D  :-D

10 AncovickaAR | 10. listopadu 2010 v 14:34 | Reagovat

Krásná kapitola, jako vždy. Ale ten smutnej konec... Chudák Edward snat se tu pravdu někdy dozví.... :-(  :-(  :-(

11 Kajla | 10. listopadu 2010 v 16:46 | Reagovat

Krásná, byť smutná kapitola... nevím, jestli mi je víc líto Belly nebo Edwarda, každopádně to mají oba težké, pokud budou chtít být spolu. Hlavně ať se to Edward co nejdříve doví....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama