Nedotýkej se mě! - 10. kapitola

10. listopadu 2010 v 16:34 | anamor |  Nedotýkej se mě! (anamor)
nedotýkej se mě
Říct pravdu, je složité. Voda uklidňue, ale nesmíte se utopit. Touha být silná je někdy neuvěřitelná a připraví vás o rozum. A touha po něčem je nezvladatelná i když to zabíjí.


10. kapitola - Neznámý upír
Rychle jsem odvrátila od Edwarda tvář a zadívala se na zem vedle nás. Cítila jsem, jak se mi do očí hrnou slzy, mrkala jsem, co to šlo, abych je zastavila.
"Promiň, nejde to," špitla jsem tak potichu, že jsem se chvíli bála, aby to vůbec slyšel.
"Omlouvám se já, neměl jsem to zkoušet. Mohlo mě napadnou, že nejsi jako ostatní," promluvil smutně. To ne, on si to vyčítal, přitom to byla jen a jen moje chyba.
"Ne, Edwarde, ty za nic nemůžeš. To je moje chyba, vždy je to jen mnou. Omlouvám se," řekla jsem rozhodně a podívala se na něj. Tohle odmítnutí bolelo a to jsem ho dala já. Vytrhla jsem se mu a běžela pryč. Zpět do tělocvičny a pak rovnou na parkoviště.
Věděla jsem, že Emmett vždy nechává klíčky v autě, aby je nehledal. Kdo by mu taky kradl auto, když ho znal?
Nastoupila jsem do něj, a co nejrychleji odjela domů. Rodiče se nějak dostanou domů, Edward je hodí, nebo to doběhnou. Mohla jsem taky běžet, ale na těch podpatkách v lese bych se zabila. Na rozdíl od Rose, která na nich uměla běhat i v lese.

Jen co jsem zaparkovala před domem, rychle jsem vběhla dovnitř. Sundala jsem si ty hrozné podpatky a rychle si nazula kecky. Sundala jsem si ty blbé rukavice. To, že mám na sobě šaty, mi bylo jedno. Vyběhla jsme ven a mířila přímo do lesa. Věděla jsem, kam běžím, na jedno místo, které bylo poblíž toho kde, jsme se potkali s Edwardem, ale bylo dál a bylo tam i jezero. Hodně velké jezero.
Běžela jsem, jak nejrychleji mi moje poloupírství dovolovalo, a nevnímala krajinu okolo sebe. Teď jsem se soustředila jen na to, abych nemyslela na to, co se stalo na plese.
Když jsem se konečně dostala tam, kam jsem chtěla, doběhla jsem k jezeru a sedla si na kraj. Dívala jsem se do dálky a nechápala, co se to stalo.
Proč jsem dovolila nechat to zajít tak daleko? Proč to Alice neviděla a něco neudělala? A především, proč mě donutili jít na ten blbej ples?
Já tam nechtěla, věděla jsem, že to nedopadne dobře, ale nikdo mě neposlouchal. Všichni si se mnou jen hrají a nekoukají na mě a na to, co se může stát.
Slzy se mi kutálely po tváři a já jako už tolikrát tady začala brečet. Mohla jsem si zase pokládat ty samé otázky, ale bylo by to k ničemu. Nikdy se nedozvím, proč zrovna já. Dívala jsem se na poklidnou hladinu jezera.
Zvedla jsem se a bezmyšlenkovitě couvala o něco dál. A pak jsem se rychle rozeběhla, až jsem se dostala na kraj a pořádně se odrazila. Dopadla jsem do vody hodně daleko od kraje a potopila se hodně hluboko. Vynořila jsem se nad hladinu a zadívala se na tmavé nebe. Nebyl vidět měsíc ani hvězdy.
Zhluboka jsem se nadechla a potopila se opět pod hladinu, jako by mi to mohlo pomoci. Vždy, když mi došel vzduch, vynořila jsem se a zase se po chvíli potopila. Opakovala jsem to asi po padesáté, když jsem se potopila a neměla už sílu se vynořit. Neměla jsem sílu plavat, byla jsem už unavená. A pomalu a jistě mi docházel vzduch.
Možná to tak mělo být a já měla skončit svůj život, který byl stejně bezvýznamný a jen ubližoval ostatním. Tak proč tu dál být a ubližovat?
Jenže někdo měl trochu jiný názor a něco mě vytáhlo nad hladinu. Trhavě a s kašlem jsem začala dýchat čerstvý vzduch.
,,Bello, ty jsi tak pitomá, cos to vyváděla?" slyšela jsem z dálky povědomý mužský hlas.
Chtěla jsem otevřít oči a zjistit, kdo to je, ale nešlo to. Pak už jsem nic neslyšela, protože mě pohltilo černo.
Probudila jsem se ve svojí posteli, suchá a převlíknutá. Zmateně jsem se dívala po pokoji, ale nikdo jiný tu nebyl.
,,Isabello McCarty, cos to včera v tom jezeře vyváděla?!" slyšela jsem naštvaný křik mého otce. V tuhle chvíli mi bylo jasné, že on mě nevytáhnul.
Přikrčila jsem se na posteli a víc zaplula pod deku, když se rozletěly dveře a v nich stál rozzuřený Emmett a za ním Rose, která se ho pokoušela uklidnit. Marně. Takhle rozzuřeného jsem ho ještě neviděla, ale bylo mi jasné, že se umí rozzuřit ještě víc a tohle je jen slabý odvar.
,,Cos v tom jezeře vyváděla?" zeptal se ještě jednou.
,,Pokoušela jsem se přijít na jiné myšlenky," špitla jsem vystrašeně.
,,A to jsi se kvůli tomu musela málem utopit!" zakřičel na mě a já se skrčila. Máma ke mně přiskočila a objala mě. Schovala jsem se do její náruče a začala brečet.
,,No tak, nech ji, buď rád, že je v pořádku," napomenula ho.
,,Ale svou blbostí se málem zabila. Nebýt Edwarda, ležela by na dně jezera!" vřísknul naštvaně. Pak se otočil a odešel s prásknutím dveří.
,,Bell, drahoušku, cos to tam dělala?" zeptala se mě po chvilce.
,,Já se nechtěla utopit, chtěla jsem jen přijít na jiné myšlenky, jenže jsem to nějak nedomyslela a nestačily mi síly," šeptala jsem a koukala se na své ruce.
,,Tohle nám už nikdy nedělej. Báli jsme se o tebe, ani nevíš jak moc. Vidělas', jak byl Emmett rozhozenej, a to jen proto, že se bál."
,,Omluvám se, už to nikdy neudělám."
,,Pojď, dole na tebe čeká snídaně."
Byla jsem vážně hladová a tak jsem se pustila do těch skvělých palačinek a všechny ve mně skončili.
,,Mami, mohla bych jít na lov?" zeptala jsem se nejistě, když jsem po sobě uklízela nádobí.
,,Bell, já nevím, jsi si jistá?"
,,Neboj, potřebuju trochu krve, jsem žíznivá. Přísahám, že se k jezeru ani nepřiblížím," usmála jsem se na ni.
,,Tak dobře."
,,Jen se dojdu obléknout a vyrazím."
Vrátila jsem se do pokoje, kde jsem si vzala tepláky, triko mikinu a rukavice. Vlasy jsem si stáhla do culíku na temeni a nasadila si kapuci. Vzala jsem si boty a vyrazila do lesa. Nějak jsem nepospíchala a chvíli šla normální lidskou chůzí.
Až když jsem byla hlouběji v lese a ucítila jsem srnu, rozeběhla jsem se svou rychlostí za ní. I když jsem byla slabá, srna neměla šanci a po chvíli jsem sála její krev. Bylo to osvěžující a taky posilující. Ulovila jsem ještě jednu a pak se jen procházela po lese. Jak jsem slíbila mámě, k jezeru jsem se nepřiblížila.
Pořád jsem měla v hlavě to, jak na mě táta křičel a hlavně co. Takže mě včera vytáhnul Edward. Divím se, že mě tam nenechal po tom, co jsem mu udělal na plese. Ani bych mu to neměla za zlé.
Procházela jsem se po lese a vnímala jen přírodu a její tiché zvuky, které člověka uklidní anebo taky vystraší. Mě vždy spíše uklidňovaly.
Moje dnešní největší chyba byla, že jsem nevnímala pořádně okolí, jen přírodu a to okrajově. Víc jsem se zabývala svými myšlenkami.
Když se přede mnou zjevila postava, zastavila jsem se a dívala se na ni, jak se přibližuje. Podle těla to byl muž. Když se dostal dost blízko, mohla jsem si ho prohlédnout. Měl dlouhé blond vlasy svázané do culíku. Nebyl oblečený, měl jen kalhoty a bundu, pod kterou neměl nic a tak mu byly vidět břišní svaly.
Jenže mě po chvíli zaujaly jeho oči. Byly totiž karmínově červené. To je průser. Upír! Ne vegetarián. A já tu byla sama.
Cítila jsem, jak moje srdce v prsou začalo víc bít strachy. Upír se na mě jen potěšeně usmál. Asi má rád své oběti vystrašené. Teď mi ale to, že jsem napůl upír, bylo k ničemu. Nebyla jsem dost silná, abych se ubránila, utekla nebo cokoliv.
Pomalými krůčky se ke mně začal přibližovat a stále se usmíval. Začala jsem couvat, otočit se a utíkat nemělo cenu, ani když použiju svoji upíří rychlost, stále je to pomalé a hlavně by ho to asi nabudilo. Telefon jsem neměla a nikdo mě určitě ještě nehledal. Teď jsem jen doufala, že to Alice uvidí.
Jenže on se ke mně začal přibližovat rychleji. Asi mě chtěl přinutit křičet anebo vydávat nějaké zvuky. Ale na to jsem byla až moc paličatá, abych připustila strach víc, než je nutno.
Po chvíli ho to asi už přestalo bavit, když viděl, že křičet nebudu. Upíří rychlostí se dostal ke mně. Asi se mě stále pokoušel přinutit křičet, ale já ze sebe nevydala ani hlásku. Asi na truc. Zmateně se na mě zadíval, asi se mu ještě nestalo, že by oběť nekřičela. Propadnul mě za loket a obrátil zády k sobě.
Věděla jsem, co bude následovat, moje srdce se rozeběhlo ještě větší rychlostí. Když se najednou před námi z lesa vynořilo sedm postav. Moje rodina. Docela se mi ulevilo.
,,Pusť ji!" zavrčel Emmett.
,,Proč bych to dělal? Viděl jsem ji první," odpověděl hned upír za mými zády. Rukou mi odhrnul mikinu, co jsem měla u krku. Mé tělo se napjalo a čekalo, co se bude dít.
,,Pusť ji, patří k nám. A tohle je naše území," vrčel Edward a s ním i Emmett. Musela jsem mít ve tváři vepsaný strach anebo je pohánělo moje rychle bijící srdce.
,,K vám," zasmál se. "Vždyť je to člověk," smál se dál.
Pak jsem si na něco vzpomněla. Probudila se ve mně moje síla a odhodlání, které mám po otci. Byla jsem odhodlaná ubránit se sama.
,,Stejně si ublíží, když se mě dotkne," uklidňovala jsem tátu. A chtěla přinutit toho upíra, aby udělal, co jsem chtěla.
Upír se zasmál "Proč bych si měl ublížit?" Jen jsem se usmála. Skočil mi na to.
,,Tak mě polib a uvidíš," dívala jsem se na něj. Slyšela jsem nesouhlasné vrčení a ne jedno, ale nevnímala ho.
Jen se zasmál, obrátil mě čelem k sobě a přitiskl své rty na mé. Usmála jsem se a polibek mu vracela. Vychutnávala jsem si ten polibek, jelikož jsem věděla, že nikoho už líbat nebudu moct.
Když se po chvíli dostavil ten tolik známý a nenáviděný pocit, cítila jsem jeho energii a životní sílu, jak proudí do mého těla.
A mě pohltil záchvat.
Přitáhla jsem si ho blíž a odmítala pustit. S větším chtíčem jsem ho začala líbat. Ale já nechtěla jeho, ale jeho energii. Po té jsem toužila. Bránil se, ale protože jsem mu brala sílu, nemohl mě odstrčit.
Cítila jsem tu sílu, jak proudí mým tělem, a to mě pohánělo, abych ho nepustila. Chtěla jsem ji stále víc a víc. Nešlo to, moje tělo mě nechtělo poslouchat. Bylo to, jako když se zakousnu do srny, taky se nemůžu odtáhnout, dokud není mrtvá. Ale já nechci být vrah, proběhlo mi hlavou. Zdálky jsem slyšela tátův hlas.
,,Bell, nech toho, zabiješ ho." Chtěla jsem ho poslechnout, ale nešlo to. Dokud mě někdo silný neodtáhnul.
Upír se skácel na kolena, jak neměl sílu. Ještě chvíli a byl by v bezvědomí a pak mrtvý. Dívala jsem se na něj a začala se třást. Nohy se mi podlomily a já začala brečet.
Jako by mi plně došlo, co jsme to udělala. A co se málem stalo. Jaká jsem zrůda. Došlo mi také, že tu nejsem sama jen s Emmettm.
Podívala jsem se na ostatní. Jen stáli a zírali na mě, máma šla ke mně a chtěla mě obejmout.
,,Nedotýkej se mě!" vykřikla jsem hystericky.
Jí jsem ublížit nechtěla. Zastavila se kousek ode mě a jen se smutně dívala.
,,Nechci ti ublížit, nechci nikomu ublížit," šeptala jsem mezi vzlyky. Podívala jsem se po ostatních, všichni stáli pořád ještě zaraženě.
Bojí se mě, přesně to jsem nechtěla. Zastavila jsem se až při pohledu do Edwardových zlatých očí, ve kterých byl strach a šok.
Asi mu došlo, co by se stalo, kdybych mu včera na plese dovolila mě políbit. Mohla jsem ho zabít, protože jsme tam byli jen my dva.
,,Omlouvám se." To bylo jediné, na co jsem se zmohla. Rychle jsem se zvedla a utíkala pryč.

 

19 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 katuse | 10. listopadu 2010 v 16:59 | Reagovat

TY vado...tak tohle byl vazne hustej díl!....

2 Kajla | 10. listopadu 2010 v 17:01 | Reagovat

Nádherný dílek, snad jesště smutnější než ten minulý. Chudák Bells. Škoda jen, že další dílek bude až v pátek už se na něj moc těším.

3 Šárka | E-mail | 10. listopadu 2010 v 17:11 | Reagovat

chudák bells :-(  :-(  :-(  :-(  :-(  :-(  :-( , snad se stím nějak vypořádá, ale jinak krásný dílek už se těším na další :-)  :-)  :-)

4 Scherry | 10. listopadu 2010 v 17:18 | Reagovat

Páni, mám na krajíčku...moc překrásná kapitolka :-(  :-)  :-)

5 JasminaCullen | 10. listopadu 2010 v 17:32 | Reagovat

vauuuu....
to bolo... huste... :-D  :-D  :-D  :-D

6 If. | Web | 10. listopadu 2010 v 17:50 | Reagovat

Ouuu ... tak to je drsný ... Těším se na další ;-)

7 Jasmínka | 10. listopadu 2010 v 18:43 | Reagovat

tak tenhle dílek byl fakt úžasnej....jsem velmi zvědavá, jak to dopadne

8 dádís | 10. listopadu 2010 v 20:13 | Reagovat

chudaček Bells... Snad se za ni Edward vyda-.... ale stjnak takovy konec... ja to snad nevydržím :-)  :-)  :-)  :-)  ;-)  ;-)  ;-)  ;-)  ;-)

9 aliyce | 10. listopadu 2010 v 20:18 | Reagovat

hezka kapitola :-D ale smutna tesim se na dalsi

10 AncovickaAR | 10. listopadu 2010 v 21:02 | Reagovat

Twe chudák Bella takovoou schopnost bych nechtěla ani za nic... Jinak super kapitola

11 Janula | 11. listopadu 2010 v 11:48 | Reagovat

Páni, super dílek :-)  :-) jsem zvědavá jak to dopadne :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama