I kick your ass, life! - 21. kapitola

20. listopadu 2010 v 10:37 | Ree |  I kick your ass, life! (Ree)
I kick your ass life od ree
Podvědomí ví prostě víc věcí než vědomí...


"Máme důvod se domnívat, že vás tam znásilnili. Proto potřebujeme udělat testy, jestli nejste těhotná."



"Prosím?" Ty slova nějak nemohla dojít k mému mozku. Nechápala jsem, co mi chce říct. Nevěděla jsem, co tím myslí. Ale přestože jsem tomu všemu nerozuměla, podvědomě se mě chytala panika.

"Já vím, že je toho teď na vás moc, ale ty testy musíme udělat co nejdříve."

"Nebyla jsem znásilněna," protestovala jsem ihned. "Nemohla jsem být."

"Slečno Swanová," začala, ale rázným Ne! jsem ji umlčela.



"Neznásilnili mě, jasné?!" řekla jsem jasně a odmítala jakákoliv vyšetření.

"Byla bych klidnější, kdyby nám to vyšetření potvrdilo."

Zavrtěla jsem hlavou.

"Nechci žádné další vyšetření. Jsem v pořádku, můžu jít domů." Vlastně jsem ani pořádně nevěděla, proč to tak razantně odmítám. Jasně, byla jsem si jistá, že se nic nestalo, ale… Bylo tady to ale. Nikdy si nemůžu být stoprocentně jistá. Zvlášť když jsem byla v takovém stavu, v jakém jsem byla.

"Nechávám vás na chvíli samotnou. Vrátím se," řekla a s nespokojeným výrazem odešla z pokoje.

Marně jsem se snažila vzpomenout si na všechno, co se na tom táboře událo. Věděla jsem, že to nebudou moc hezké vzpomínky, ale pokud si na všechno vzpomenu, možná je dokážu přesvědčit, že mi nic neudělali. Ale… co když měla pravdu a oni mě vážně znásilnili?

Slzy vzteku si probojovaly cestu skrz víčka a já je naštvaně utřela.

Vyrušilo mě až lehké zaklepání na dveře a když se v nich objevila bronzová kštice, na všechno jsem najednou zapomněla a dovedla jsem se usmát.

"Ahoj," šeptla jsem radostně.

"Ahoj," odpověděl, ale on moc radostně nezněl.

"Kde ses dneska flákal?" napomenula jsem ho ihned a snad jsem ho i překvapila. Potom se konečně usmál.

"Promiň, ale měl jsem ještě nějaké vyřizování, ale už jsem tady." Sedl si na židli a z bundy vytáhl tabulku čokolády. "Chtěl jsem koupit i kytky, ale měli zavřeno," řekl omluvně.

"To nevadí. Kytky se nedají jíst." Čokoládu jsem milovala. Dala bych tisíc pugétů za jednu tabulku čokolády.

"Ještě jsi neslyšela o vegetariánech?" zasmál se.

"Neuznávám je, je to nepřirozené. Uznej sám. Maso, nebo kořínky?" Pobaveně zvedl obočí a teprve potom mi to došlo. "A jo, ta tvoje dieta," zamračila jsem se. "Žádné maso?" Zavrtěl hlavou. "Tak co teda jíš?" zeptala jsem se se zájmem a vložila si první čtvereček do pusy.

Sklonil hlavu.

"Teď není pravý čas na to, abychom se bavili, co jím. Na chodbě jsem potkal doktorku Grayovou." Ta čokoláda najednou hrozně zhořkla. "Prý odmítáš nějaké vyšetření."

"Řekla ti, o co jde?" zeptala jsem se vystrašeně. Bála jsem se, že jestli se ten důvod dozví, přestane se se mnou bavit. Že si bude myslet, že jsem špinavá. Že už prostě nebude ta opora, kterou mi byl.

"Ne. Jenom mě prosila, abych ti domluvil." Oddechla jsem si. Nedozví se to. Zatím ne. A potom to vyloučí to vyšetření. "Nech si udělat testy."

"Nenechám si dělat testy, když si jsem jistá výsledkem," odporovala jsem mu.

"Tak přesvědč i doktory. Slíbila mi, že to bude poslední test, který podstoupíš. No tak, jeden krátký test," snažil se. "Čím dřív si ho necháš udělat, tím dřív tě pustí domů."

Domů. Pryč odsud. Pryč z toho pachu dezinfekce a neurčitého složení jídla. Pryč od pípání přístrojů a jehliček. Vlastně jsem byla rozhodnuta už když s tím začal.

"Dobře," řekla jsem rezignovaně. "Ale zítra chci další čokoládu," zazubila jsem se na něj. S radostí přikývl a dřív, než bych si to stačila rozmyslet, zavolal doktorku.

"Počkám tady na tebe," mrknul na mě, když mě odváželi z pokoje pryč.

Tou chodbou mě vezli hrozně dlouho, než zahnuli za roh a vjeli do dveří vyšetřovny. Doktorka se na mě povzbudivě usmála a po celou dobu vyšetření se se mnou snažila mluvit, abych nemyslela na nic jiného.

"Je to v pořádku, těhotná nejste," usmála se na mě pak a sundala si rukavice.

Chvíli jsem váhala, ale potom mi to přece jenom nedalo.

"Byla jsem… Oni… znásilnili mě?" vykoktala jsem a nedovedla jsem určit, jestli tu odpověď slyšet chci.

Otočila se na mě s významným výrazem ve tváři a urovnala si plášť.

"Bylo by jednodušší říct vám, že ne, ale nemůžu vám lhát. Ani jako lékařka, ani jako žena. Podle všeho k nechtěnému styku došlo."

A všechno moje namlouvání si toho, že bych si něco takového pamatovala, se roztříštilo jako křišťál a o těchhle střepech se nedalo říct, že by mi přinesly štěstí.

"Chcete skleničku vody?" zeptala se starostlivě a položila mi ruku na rameno. Trhla jsem sebou a zavrtěla jsem hlavou.

Nevěděla jsem, jak dlouho mě tam ještě nechala. Nevnímala jsem ani to, že mě vezli zpátky na pokoj. Pamatovala jsem si jedině to, že jsem Edwarda vyhodila z pokoje, protože jsem chtěla být sama.

Netvářil se nadšeně, ale neprotestoval.

Pálily mě oči a bolela mě hlava, ale nedokázala jsem brečet. I když jsem měla slzy až po okraj víček, nespadly dolů. Jako by mě v tom chtěly vymáchat a nechtěly mi ani trochu pomoct smýt to ponížení. Vlastní tělo mě zrazovalo. A zuřila jsem čím dál víc.

Potřebovala jsem nový příval čistého vzduchu. Hodně velký příval.

Posadila jsem se a vyndala si z ruky obě jehly. Posunula jsem se doprostřed postele a přehodila nohy přes okraj. Na chvíli jsem zaváhala, ale potom jsem se špičkami dotkla ledové podlahy. Zkusila jsem na ně přenést celou svou váhu a pořád jsem se přidržovala postele. Potřebovala jsem podporu.

Ale okno bylo od postele trochu vzdálené, takže jsem se musela pustit. A v tu chvíli se mi podlomily nohy a já se sesypala na zem.

"Sakra!" zaklela jsem vztekle a pokusila se se zvednout. Nešlo to. A potom jsem slyšela otevření dveří.

"Bello?" ozval se Edward vystrašeně a do pár sekund klečel přede mnou. "Proboha, co vyvádíš?"

"Potřebovala jsem trochu vzduchu. Jenže ty pitomé nohy mě prostě neposlouchají."

"Pomůžu ti," nabídl se a natáhl ruce, ale já se odtáhla.

"Ne!" Povzdechl si.

"Musíš se dostat na postel. Přísahám, že tě jenom zvednu. Zkusíš to vydržet?" zeptal se mě. Vystrašeně jsem na něj hleděla a nedokázala jsem se rozhodnout. "Prosím," zašeptal a stále se mi díval do očí.

Věděla jsem, že mi neublíží, ale… byl to muž. A zrovna v tuhle chvíli jsem všechny chlapy nenáviděla.

"Nevadí," usmál se. "Zkusím sehnat nějakou sestru." Chtěl se zvednout, ale zarazila jsem ho.

"Ne, já… já to zkusím vydržet." Znovu si ke mně dřepnul.

"Určitě?" ujistil se. Přikývla jsem dřív, než jsem si to mohla stihnout rozmyslet.

Pomalu ke mně natáhnul ruce a já pevně zavřela oči. Jenže když se mě dotknul, zase jsem ucukla. Bylo to podvědomě. Zcela automaticky. Nedokázala jsem se ovládnout.

"Zkusím najít tu sestru." Zase se na mě usmál a zmizel.

Tentokrát ty slzy vzteku přetekly. Ale ať jsem se na sebe zlobila sebevíc, ovládnout to nešlo. Ani když jsem chtěla.

Vrátil se za pár minut a hned za ním se objevily dvě sestry. Pomalu mi pomohly do postele, zase mi do ruky zapíchly jehly a zdrbly mě, že příště na ně mám zazvonit, kdybych zase něco potřebovala, a nemám se opovažovat vstát.

Edward mezitím otevřel okno a zíral z něj ven. Byl naštvaný. Určitě na mě byl naštvaný.

"Promiň," zašeptala jsem a sledovala jeho záda. Pomalu se otočil a opřel se o parapet.

"Neomlouvej se. Nic se nestalo. Krom toho za nic nemůžeš."

"Víš to, že?" Sklonila jsem pohled a přála jsem si propadnout se do země. Popotáhla jsem a otřela si nos.

"Tušil jsem to už od tábora. Mellisa to nevěděla jistě. Jen to přisuzovala tvému chování. Podle doktorky Grayové by pro tebe mělo být lehčí vypořádat se s tím, když si na to nepamatuješ."

"Myslíš?" zasmála jsem se hystericky a rozvzlykala se. Chtěl mě utěšit. Viděla jsem to na něm. Ale neodvážil se. Věděl, že by tím všechno jenom zhoršil.

"Mám někoho zavolat? Angelu? Nebo mámu?" zeptal se vlídně a posadil se zpátky na židli.

Vzpamatovala jsem hrozně rychle.

"Mámu ne. Nesmí se o tom dozvědět. Nesmí!" mlela jsem zmateně.

"Bello, jsi nezletilá, řeknou jí to. Je to jejich povinnost," řekl opatrně.

"Ne. Nemůžou. Nechci, ať to máma ví!" vzlykla jsem a v tu chvíli se otevřely dveře.

"Ahoj," strčila dovnitř hlavu máma. "Co se děje?" zarazila se a vyděšeně se na nás podívala.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 katuse | 20. listopadu 2010 v 11:44 | Reagovat

Hajzlové!...doufám že se s tim vyrovná,chudák Bells...

2 If. | Web | 20. listopadu 2010 v 14:37 | Reagovat

Přesně hajzlové .. No snad to Bella dokáže překonat ikdyž není to lehké .. :-(

3 JasminaCullen | 20. listopadu 2010 v 16:08 | Reagovat

chudatkoo bella... :-D  :-D  :-D  :-D

4 Kajla | 20. listopadu 2010 v 17:27 | Reagovat

Jediné štěstí, že Bella není těhotná, ale i tak se má z čeho vzpamatovávat :-(  :-( snad to dobře dopadne...budu netpělivě čekat na další díl

5 aliyce | 20. listopadu 2010 v 19:56 | Reagovat

nadhera chudak bells honem dalsi

6 Scherry | 21. listopadu 2010 v 3:01 | Reagovat

Tak to jsem ráda, že z toho Bell vyvázla bez dítěte, teda teď...už tak to bude mít těžké :-)

7 dádís | 21. listopadu 2010 v 13:00 | Reagovat

Chudinka Bella .. Snad ji z toho Edward dostane. Nechtela by jsi prosim napsat pohled Edwarda???

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama