Chyťte Víru - 8. kapitola

14. listopadu 2010 v 12:06 | Ree |  Chyťte Víru (Ree)
Chyťte Víru
Pozornost dítěte málokdy upoutáte vy jako osoba. Musíte vlastnit něco, co ho zaujme více...


Když jsem potom seděla na sedadle spolujezdce a společně s Malou a občas i Edwardem zpívala, byla jsem tak hrozně nadšená a šťastná, že by se Jasper pod tou tíhou emocí asi skácel na zadek.

Usla asi po hodině cesty a tak se autem neslo nádherné ticho. Zavřela jsem oči a znovu a znovu si před nimi přehrávala její radostný obličej. Tak dlouho, až jsem usnula.

Paradoxně mě probudilo až moc velké ticho. Auto stálo na místě a Edward byl pryč. Malá taky. Promnula jsem si oči a vystoupila. Sotva zaklaply dveře, ozval se zvuk automatického zamykání, což dosvědčovalo, že o mně Edward ví. Našla jsem je pod jedním z deštníků na zahrádce benzínky. Malá do sebe právě ládovala kus nějaké bagety a s plnou pusou se na mě usmívala.



"Tohle by ještě neměla," nadzvedla jsem obočí. Zářivě se usmál a řekl, že měla hlad a pro jednou jí to neuškodí. Měl pravdu. A já to věděla hned od začátku. Ale musela jsem si rýpnout.

"A dokonce byla tak štědrá a kousek ti nechala," řekl a posunul bagetu blíž ke mně. Posadila jsem se naproti nim a rychle se do ní zakousla. Vážně už jsem měla obrovský hlad.

"Za jak dlouho budeme doma?"

"Tak pět hodin. Záleží na tom, kolik přestávek budeme mít. Ale s touhle princeznou asi hodně, co?" usmál se na ni a políbil ji do vlásků. Měla jsem chuť si je vyfotit.

Malá byla zbytek cesty naprosto dokonalá, a než jsme dojeli domů, znovu usnula. Naštěstí se probudila pár minut před domem, takže nebyla protivná.

Všichni už byli nastoupeni na verandě a nedočkavě se přes okno snažili zahlédnout Malou. A sotva jsem ji vytáhla z auta, máma s Rose byly u mě a snažily se se s ní pozdravit. Ta si ale schovala hlavu do mých vlasů a odmítala se na ně otočit. Z mé náruče se vykroutila až na sedačce v obýváku, a to jenom proto, aby přelezla k Edwardovi sedícímu vedle nás. Všichni na ni cukrovali, ale Faith jen seděla a mračila se na ně.

Najednou se její čelíčko vyhladilo a oči jí začaly zářit. Nebylo těžké poznat, že její pozornost zaujala Rose. Seskočila Edwardovi z klína a váhavými kroky přicupitala až k ní a k překvapení všech k ní natáhla ruce.

Bylo vidět, jak se Rose rozzářil obličej a s velkou radostí si ji vysadila do klína. Teprve potom všem došlo, že jí nezaujala Rose, ale její blyštivý přívěsek na krku visící až do výstřihu.

"Hele, máš štěstí, že jsi holka. Jako klukovi bych ti nedovolil šahat Rose na prsa!" zahlaholil Emmett a udělal na ni jeden ze svých oblíbených obličejů.

Pokojem se rozlehl zvonivý dětský smích a Emmett se rázem stal oblíbenou hračkou. Hned potom si ji získala máma, když jí nabídla keksy a večer táta, když jí četl pohádku. Moje dřívější obavy, že se jí tady nebude líbit, mě opustily jako mávnutím proutku. Věděla jsem, že tohle rozhodně nebyla špatná volba. I když nebude moct mít normální dětství, i když nebude moct mít pořád ty stejné kamarády, i když bude muset měnit školy… Jenže to by možná neměla ani tak…

Když jsem jí pak naprosto uspanou ukládala do postele, neubránila jsem se přihlouplému úsměvu.

"Je to zlatíčko," vypískla nadšeně Rose, když jsem sešla zpátky do obýváku, a rychle si sedla vedle mě. "Musíme naplánovat nějaký program, aby se tady nenudila."

"Bella už něco vymyslela," bonznul na mě s úsměvem Edward a všechny tváře se teď otočily na tu mou zamračenou.

"No," začala jsem zdráhavě, "nejsem si jistá, jestli se vám to bude líbit," usmála jsem se nejistě. "Všechny děti mají rády zvířata, tak by mě napadlo, že bychom ji vzali do ZOO."

"Super, kdy?" zeptal se Emmett nadšeně a já na něj překvapeně vykulila oči.

"Cože?" ujistila jsem se. "Emme, ZOO, lidi, děti, lidské jídlo a zvířata!" upozornila jsem ho, jelikož jsem si byla jistá, že význam toho slova dostatečně nechápe.

"Vždyť říkám, že to bude paráda," přikývl. Chtěla jsem mu to říct ještě polopatičtěji, i když jsem vážně netušila, jak bych mu to ještě vysvětlila, ale Edward mě včas zarazil:

"On to chápe, Bello," zasmál se. "Což je vlastně přírodní úkaz," dodal potišeji.

"Jako bych nic neslyšel," otočil se se zdviženým ukazováčkem k Edwardovi a ten se na něj jen zaculil. Vážně jako malí.

Budete si s ní rozumět, co?! rýpla jsem si.

"Neryj, prcku!"

"Myslím, že to chápeme všichni," připojila se do diskuze Rose, "a nikomu to nevadí. Hele, šla bych s ní kamkoliv a ZOO není zas takový problém."

"Vážně?" dostala jsem ze sebe překvapeně. Čekala jsem, že budou prohlašovat, jakého doma mají blázna. Nebo že budou nadávat, že je nechci vzít s sebou. A oni normálně souhlasili?

"Nepřestáváme tě překvapovat, co?" zasmál se Edward, kterému mé myšlenkové pochody rozhodně nezůstaly skryty.

Jenom počkej, až se naučím svou schopnost ovládat, zamračila jsem se.

"Než se k tomu rozhoupeš, už si na to zvykneš."

"Tse!" odfrkla jsem si a otočila se na tátu. "Potřebovala bych někdy pomoct se svou schopností," řekla jsem a na Edwarda vyplázla jazyk. Zadržoval smích a propaloval mě pobavenýma očima.

"Konečně," hlesl táta, na což jsem se zamračila. "Začneme hned, jak se vyspíš." Eh… No… tak jo, no. A pak mi došel význam Edwardova smíchu.

"Tos udělal schválně, co? Chtěl jsi mě dostrkat k tomu, ať s ní umím zacházet," obvinila jsem ho nevěřícně. Zavrtěl hlavou tak rychle, že neměl šanci kohokoliv přesvědčit. Povzdechla jsem si a celkem vyčerpaná z celého dne odešla do pokoje.

Ráno mě probudila mlaskavá pusa na nose a dětský smích doprovázený hrubším a tlumenějším. Otevřela jsem oči a ze vzdálenosti asi deseti čísel se na mě culil prcek. Po ránu jsem byla vždycky trochu pomalejší, takže jsem uvažovala nad tím, jak může být tak vysoko, když je tak malá. Potom mě upoutaly dvě bledé paže, které ji držely za pas a které se teď otřásaly potlačovaným smíchem natolik, až třepaly s Malou, která se tomu začala taky smát.

"Dej bacha," okřikla jsem ho se smíchem. "Jestli snídala, tak to teď všechno vyhodí."

"Však to bude na tobě," řekl jakoby nic a když jsem se přetočila na záda, položil mi ji na břicho.

"To byl můj žaludek," hekla jsem, když se snažila dostat o něco výš a zaryla mi kolínko do břicha. Zvonivě se zasmála, jako by věděla, co provedla.

"Ty jsi normálně zákeřná. Tak malá a zákeřná," zakroutila jsem nevěřícně hlavou a potom ji hodila do peřin. Ten smích byl slyšet snad na míle daleko.

Z pokoje jsme se dostali, až skoro za hodinu, kdy jsem byla už tak unavená, že si ji Edward musel přehodit přes rameno, aby se pořád nesnažila znovu skočit do peřin.

"Jídlo, jídlo, jídlo," vřeštěla jsem, když jsem běžela po schodech dolů. Táta se přišel podívat, co se děje, jenže jak jsem měla před očima jen obložený rohlík, nějak jsem ho přehlédla a málem si o něho zlomila nos.

"Prej poloupírka," odfrknul si Emmett. "Spíš by ses měla ptát, kde tě adoptovali, protože na upíra jsi trochu," odmlčel se, "trochu víc nešikovná. Vsadím se, že Esme taková jako člověk nebyla."

"Nešikovná, nebo ne, pořád ti můžu dát na čumák," vyplázla jsem na něj jazyk a za stálého tření nosu došla až do kuchyně.

"Miláčku, víš, že ta lžička patří do pusy a ne na čelo," káral malou Edward, zatímco si nabírala přesnídávku a matlala ji všude kromě pusy.

"Ale tam je to přece nejlepší," zasmála jsem se a když jsem kolem ní procházela, políbila jsem ji do vlasů.

"Nejlepší? Třeba jako tohle?" zeptal se a dobře mířenou ranou mi uprostřed čela přistálo trochu přesnídávky. Nafoukla jsem se, vzala si na prsty trochu přesnídávky z misky a rozetřela mu to po obličeji. Nenechal se zahanbit a protřel mi s ní vlasy.

"No počkej," řekla jsem bojovně a hodila mu obsah lžičky mezi oči. Nakonec jsem vzala i celou misku a chtěla ji na něho vyklopit, ale on se se mnou začal prát. Měl výhody, ať už v upírství, nebo v… upírství. Prostě byl rychlejší a silnější, takže jsem mu nakonec skončila v klíně.

Začala jsem se neovladatelně smát a Edward se ke mně za doprovodu dětského smíchu a tleskání přidal. Uhoněně jsem oddechovala a dívala se mu do očí, které byly najednou trochu blíž k mým. Oddechoval stejně, přestože se ani nemohl zadýchat. A když jsem se mu dívala do těch zářících očí, něco mě napadlo.

Zvedla jsem ruku a překlopila mu obsah misky na hlavu. Potichu zaklel a zatřepal s ní, takže se polovina z toho dostala na mě. A v tu samou chvíli vešla do dveří máma a když viděla tu spoušť, zajíkla se.

"Já to uklidím," dušovala jsem se hned. Ten pohled v jejích očích jsem znala. Nakonec si povzdechla a konečně odtrhla pohled od země.

"Vy dva se jděte umýt, já to tady uklidím." Když se na tu spoušť podívala znovu, jen zavrtěla hlavou. "Rose, pojď nakrmit Malou." Jmenovaná se okamžitě objevila ve dveřích a začala se neovladatelně smát.

"Tak my jdeme," prohlásil nakonec Edward a přehodil si mě přes rameno jako pytel brambor.

"S pytlem bych zacházel opatrněji," zasmál se a když šel po schodech, schválně se od nich ještě více odrážel, abych ještě více nadskakovala.

Zalezla jsem do koupelny jako první, se slibem, že nechám odemčeno a až zalezu do sprchy, dám mu vědět, aby si mohl v umývadle umýt hlavu. Nechtěla jsem riskovat, že tam vejde dřív, tak jsem se svlíkala ve sprše a oblečení házela přes mléčné sklo. Takže když potom na zavolání vešel, nadával, že se mu zrovna na podprsence uklouznout nechce.

Když jsem vylezla, zrovna si rozcuchával mokré vlasy, tak jsem mu s tím s radostí pomohla.

"Hej, já v tom měl určitý systém," řekl dotčeně. Zvedla jsem obočí a sarkasticky pronesla:

"Jo? Sedmsettřicetdva a půl vlasu nalevo a osmsetpadesátdevět a půl napravo?"

"Proboha, kdy jsi začala být taková drzá?" zeptal se překvapeně.

"Tehdy, když jste mě jako malou nechali hlídat Emmettem," bránila jsem se. "A teď už jdi, chci se obléct."

"Nikam nejdu. Jsi drzá, tak si to pěkně vypiješ," usmál se a opřel se o umyvadlo zády.

"Nevadí, já se klidně převleču v pokoji," řekla jsem a otočila se k odchodu. Šel za mnou jako poslušný pejsek. Sakra!

"Dobře," řekla jsem smířeně, "omlouvám se. Stačí?"

"Příště by to chtělo milejší tón, ale jo, stačí," usmál se a podržel mi dveře do koupelny. A potom za mnou i zavřel.

Když jsem se vrátila dolů, prcek už lítal po pokoji s plným bříškem a polévkovou lžící. Překvapeně jsem nadzvedla obočí, ale podle výrazu ostatních jsem usoudila, že neptat se bude lepší. Při jejím asi pátém kolečku jsem ji odchytila a odnesla ji s sebou na pohovku.

"Pojedeme na výlet, jo?" usmála jsem se a jí se rozsvítily očka.

"Kdy?"

"Až se napapáš."

"Ale já už jsem napapaná," protestovala.

"Ale až se napapáš odpoledne, jo?" Svrásčila čelo a našpulila rtíky. "Do té doby si s tebou bude hrát strejda Emmett," navrhla jsem. Zatímco Faith se oči rozzářily, ty Emmettovy, které ještě před chvilkou sledovaly nějaké fotbalové utkání, okamžitě zhasly.

"Za chvilku, jo?" snažil se ji přesvědčit, když k němu přišla, a vysadil si ji na koleno.

"Stlejdo!" Tvářila se hrozně nešťastně a Emmett se nedokázal rozhodnout mezi jejím štěněčím pohledem a důležitým zápasem, o jehož výsledku se s Jasperem vsadil.

"Chvilku, Faith. Za hodinku bude konec," snažil se ji utišit. A když potom začala natahovat, s povzdechem odložit ovladač, vzal do náruče Malou, které se stejně rychle, jako se zakabonil, výraz i rozjasnil, a vyšli spolu ven, odkud byl slyšet nadšený dětský smích a snad ještě nadšenější smích Emmetta. Ne, my měli doma děti dvě.

Vyšla jsem je potichu pozorovat ven, ale nikde jsem je neviděla, když se okolo mě najednou prohnal Emmett s prckem na zádech a zase zaběhl za roh.

"Jestli ti spadne, Emmette," volala jsem na něho.

"Tak ji chytím dřív, než si to vůbec uvědomí," dokončil za mě a když kolem mě zase probíhali, oba mi zamávali.

"No jasně," ušklíbla jsem se a vytratila se do kuchyně, kde jsem s pomocí mámy začala vařit.

"Já to vážně zvládnu, jdi si sednout," vyháněla mě máma. Když už jsem toho měla dost, s vařečkou v ruce jsem se na ni obrátila.

"Celý život vaříš ty, ale teď jsem máma já, takže teď budu vařit já!" Ublíženě se na mě podívala, ale neustoupila jsem. Věděla jsem, že to jenom hraje. Nakonec s povzdechem rezignovala.

"Dobře, ale o víkendu vařím já." S úsměvem jsem přikývla. "A peču jenom já." Pečení jsem jí s radostí přenechala, zas takový blázen nejsem. Přece jen v tom má více zkušeností.

Nakonec jsem udělala zapečené brambory s masem a prcek se oblizoval jak pominutý. A když jsem jí potom oblíkala ty miniaturní rifle, přes najedené břicho mi pomalu nešly zapnout. Myslela jsem, že pojedeme jenom my dvě, maximálně ještě Edward, ale dole už čekala celá rodina a všichni se hrozně těšili. Nakonec jsme se i se sedačkou namáčkli do dvou aut a vyjeli jsme.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Eleonor | 14. listopadu 2010 v 12:20 | Reagovat

Krásná kapitolka jako vždy. Rychle další díleček nebo se zblázním nedočkavostí!!!!!!!!! ;-)  ;-)  ;-)  :-)  :-)

2 Kajla | 14. listopadu 2010 v 12:33 | Reagovat

Malá Faith je kouzelná, chápu, že se do ní všichni už při prvním pohledu zamilovali, jinak to ani nejde :) Moc se ti to povedlo a těším se na dlaší dílek. ZOO mám taky ráda, jen aby tam Emmett nesmědl nějakého medvěda :-? ... :D

3 JasminaCullen | 15. listopadu 2010 v 17:29 | Reagovat

ta faith je milucka... :-)  :-D  :-)  :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama