Srdci neporučíš - 19. kapitola

5. října 2010 v 16:27 | anamor |  Srdci neporučíš (anamor)
Srdci neporučíš
Je tu další.

19. kapitola
Seděla jsem u velkého proskleného okna a koukala se, jak se pomalu stmívá. Byla to krásná poklidná doba. Jako člověk jsem ji milovala, protože se nebe různě zbarvovalo, když svítilo přímé slunce, byla to opravdu nádhera.
Seděla jsem u toho okna a nohy si tiskla k hrudníku pažemi, které jsem měla okolo nich omotané. Hlavu jsem měla položenou na kolenou. Dívala jsem se nerušeně ven, když někdo zaťukal. Neodpovídala jsem, ale dotyčný dal ťukal. Podle zvuků v domě tu byli všichni zpět z nákupů. Ozvalo se další ťukání, ale nechtěla jsem nikoho vidět ani nic slyšet.
Myslela jsem, že to dotyčný vzdal, ale pletla jsem se, potichu se otevřely dveře. Neodpovídala jsem, ani se neotočila, nezajímalo mě, co se děje. Slyšela jsem, jak něco položil na zem, asi moje tašky. Doufala jsem, že už budu mít pokoj, ale opět jsme se mýlila.
Osoba se totiž posadila vedle mě. Nezkoumala jsem, kdo to je, protože mi bylo jasné, že bych dostala kázání, rady a já tyhle rozhovory nechci. Zhluboka jsem se nadechla a na chvíli se zarazila.
Ta vůně totiž byla Edwarda. V tuhle chvíli jsem bojovala sama se sebou, abych se na něj nepodívala. Silněji jsme si objala nohy a zabořila pohled do nejbližšího stromu.
"Bell," zašeptal po chvíli. Neotáčela jsem se, nemohla jsem se na něj podívat. Protože i přesto vše, co se mezi námi stalo, mě jeho oči vždy dokážou ovládnout, a to jsem nechtěla. Stále jsem zírala před sebe, když si povzdechl a já doufala, že konečně budu mít klid.
Jenže on nikdy nedělá, co od něj ostatní očekávají. Stejně jako teď, postavil se mi totiž do výhledu a dřepl si, tak jsme měli oči ve stejné výšce a já se mu musela dívat do očí, i když jsem nechtěla. Rychle jsem zatřepala hlavou a podívala se na zem.
"Bello, tohle tvoje mlčení mě ubíjí. Řekni už konečně něco. Nedělej, jako bych neexistoval, i když si to zasloužím. Řekla jsi mi jen jednu větu, když jsi utekla."
"A co ti jako mám říct? Jak se k tobě mám chovat? Když jsme se viděli naposledy, řekl jsi mi, že nemůžeme být spolu. Že se už neuvidíme, ze mě se pak stál upír. Měla jsem svojí novou rodinu a byla jsem relativně šťastná. A pak si sem naklušeš ty a můj život se mi obrátí vzhůru nohama. Nechtěla jsem tě už nikdy vidět, chtěla jsem zapomenout!" rozkřičela jsem se na něj a postavila se.
Na nic jsem nečekala, otočila se a běžela pryč z domu. Zase jsem doběhla na to místo jako minule a zůstala jsem tam až do večera.
Vracela jsem se do domu a zarazila jsem se, že celý dům svítil, což večer bylo divné. Vešla jsem do obýváku a všimla si že Denalijští se loučí s ostatními.
Na chvíli jsem se zarazila a pocítila divný pocit. Oni odcházejí, všichni, znělo mi v hlavě. Na nic jsem nečekala a otočila se opět ke dveřím a vystřelila jsem pryč. Oni odjíždějí. I když to bylo divné, nechtěla jsem, aby odešel.
Doběhla jsem na to místo a sedla si k jednomu stromu. Objala jsem si nohy a začala vzlykat. Zase odejde a já tu zůstanu sama. Ale přeci tu nezůstane, když má Tanyu. Přece by se ke mně nikdy nevrátil i když už nejsme sourozenci. On mě vždy bude vidět jako jeho sestru.
Když se začalo rozednívat, vydala jsem se domů. Nikoho jsem nepotkala a tak jsem zapadla rovnou do pokoje. Mířila jsem si to rovnou do koupelny, opět do vany, kde jsem opakovala svůj rituál, jako když jsem se vrátila.
Lehla jsem si do vany plné vody a potopila se, začala jsem zase křičet, vzlykat se mi vážně už nechtělo. Dnes se do školy nešlo, byla neděle, ale zítra jo. Byla jsem za to ráda, alespoň nebudu muset myslet na to, co se teď dělo. A budu zase vzorná studentka.
Po nějaké době jsem vylezla ven a zabalila se do ručníku. Pomalu jsem se vydala do pokoje pro něco na sebe, když jsem se ve dveřích zarazila a zírala do pokoje. Na stole byla váza a v ní velký pugét růží.
Pomalu jsem vešla do pokoje a šla k těm růžím. Zhluboka jsem se nadechla a omámila mě ta jejich krásná vůně. Nechápala jsem, kde se to tu vzalo. A od koho.
Po chvíli kochání jsem si všimla bílého papírku, tak jsem si ho hned vazal a koukala na něj. Bylo tam krásným písmem napsáno:
Nikdo nezmění minulost, ale budoucnost nechci prožívat bez tebe.
Cítila jsme zvláštní pocit. Dívala jsem se na tu cedulku a i přesto, že jsem byla upír, rozklepala jsem se. Posadila jsem se na sedačku a začala zase vzlykat. Proč mi to jen dělá?
Po chvíli jsem se převlíkla a šla dolů do obýváku. Cítila jsem se hrozně, měla jsem divnou náladu. Došourala jsem se do obýváku, kde na sedačce seděl Emmett, tak jsem se k němu přidala. Jenže jsem se zarazila a koukala se před sebe.
Vedle něj nebyl jen Jaspera, ale i Edward. Chvíli jsem na jejich tři hlavy koukala jako na duchy. On neodešel, znělo mi v hlavě. Najednou jsem pocítila radost. Jasper se na mě otočil a nechápavě zvednul obočí. Ale já se na něj jen zasmála a šla k nim.
Sedla jsem si mezi Jaspera a Emmetta. Koukali na hokej. Hrálo se mistrovství světa, které bylo v Německu a tak to byly záznamy. Emmett přece nebude večer koukat, když má v posteli Rose. Po hádce před rokem během mistrovství se vždy raději dívá na záznam.
"O jaká místa se hraje?" zeptala jsem se hned, protože vím, že je už několik dní.
"Je to finále, Rusko proti Česku. Věřila bys tomu? Té malé zemičce nikdo nevěřil, jenom já," pyšnil se hned. Protočila jsem oči.
"Jasně, Emmette, už vidím, jak jsi fandil Česku, vždyť nevíš, kde to je," zasmála jsem se a Jasper s Edwardem se mnou.
"Vím, v Evropě," pyšně se usmál.
"Jasně a kde přesně, zlato?" Ha, teď jsem ho dostala. Koukal na mě jako na idiota a poté zmizel a vrátil se s velkým atlasem světa.
"Mám to!" zakřičel šťastně a začal mi ukazovat, kde to je. Emmett si během celého zápasu trhal vlasy. Fandil Česku, Rusko moc rád neměl. A tak pořád hudroval, když měli šanci a nic. Byla větší sranda pozorovat Emmetta než zápas. A tak jsme strávili celý den.
 

17 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Scherry | 5. října 2010 v 17:55 | Reagovat

Moc moc krásné, už jsem se lekla, že Edward opravdu odjel...takhle třeba Bell pochopí, že s tanyou nic nemá :-D

2 Faith | 5. října 2010 v 18:18 | Reagovat

naozaj krasny diel. nemusela si nas tolko napinat, pri citani som bola cela mimo ked "vsetci" odchadzali, ale to zakoncenie bolo famozne. moc sa tesim na novy diel, a dufam ze celu tu tanya-situaciu si konecne vysvetlia. :D

3 Ariana | 5. října 2010 v 18:19 | Reagovat

bomba :-D  :-D  :-D

4 Janula | 5. října 2010 v 19:29 | Reagovat

Nádhera, super kapitolka :-)  :-)  :-)  :-D už se moc těším na další kapču :-)  ;-)

5 Kajla | 5. října 2010 v 20:31 | Reagovat

Půvabná kapitolka, jsem moc ráda, že Edward zůstal a že nezapomínáš na tu malou krásnou zemičku v Evropě .... Česko DO TOHO :-D  :-D

6 entolinka | 5. října 2010 v 20:51 | Reagovat

Snad to už Bells konečne pochopi :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)
českoooo :-D  :-D  :-D  :-D  :-D

7 AncovickaAR | 6. října 2010 v 6:36 | Reagovat

ČESKO DO TOHO...
Jsem ráda že Edward se rozhodl zůstat...

8 Roxy | 6. října 2010 v 15:07 | Reagovat

Strašně ti chcu poděkovat jak často přidáváš své povídky... :-)  :-)  :-)  :-)  :-)
Taky že Edward zustal ;-)  ;-)  ;-)  ;-)  ;-)

9 dádís | 7. října 2010 v 21:27 | Reagovat

Nadhera..... boží..... :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama