Nedotýkej se mě! - 5. kapitola

31. října 2010 v 15:02 | anamor |  Nedotýkej se mě! (anamor)
nedotýkej se mě
Jaké bude Bellino probuzen po tom krásném snu? A jaký bude večer? Bude opět osamělá sedět v lese a čekat až bude ráno, jako tomu bývalo a nebo se vše mění?


5. kapitola - Vyhnanci
Probudila jsme se s úsměvem, jelikož mi v hlavě pořád běhal ten sen. Odmítala jsem otevřít oči, nechtěla jsem ztratit ten krásný obraz, co jsem měla před očima. Víc jsem se zavrtěla do peřin a slastně si zavrněla. Nechtěla jsem zpět do reality, protože ji nenávidím. Můj skutečný život stojí za prd a ten sen byl tak krásný. Slastně jsem si povzdechla a konečně otevřela oči. Do mého pokoje pronikalo nějak moc světla, na ráno to vážně nevypadalo. Spíš jako kdyby bylo odpoledne. Rychle jsem se posadila na posteli a podívala se na budík, co byl na mém nočním stolku. Brada mi málem spadla na zem, když budík ukazoval 14:23. To jsem spala tak dlouho? No super, prospala jsem půlku dne. Ztěžka jsem spadla zpět do polštářů. Líně jsem dál ležela v posteli a koukala se z okna, poslouchala jsem zvuky v domě.
Po chvíli jsem se ale zarazila. Nic jsem neslyšela, ale cítila jsem olej. Rychle jsem vylítla z postele a běžela do kuchyně, odkud to vycházelo. Divila jsem se, že jsem se ještě nikde nepřerazila, ale neměla jsem moc času to řešit. Zarazila jsem se ve dveřích do kuchyně a zůstala zírat s vytřeštěnýma očima. Nebyl to zloděj, ani rodiče, ale Edward.
Vařil, párkrát jsem zamrkala, jestli to je pravda. Ještě spím? Ptala jsem se nedůvěřivě sama sebe.
,,Dobré odpoledne, byl jsem pověřen vařením. Ostatní jsou u nás a já neměl co dělat. Doufám, že máš hlad." Moje brada byla až na zemi. Otočil se na mě a já srovnala svůj výraz. A po chvíli zrudla, když jsem si všimla jeho výrazu a pohledu. Uvědomila jsem si jednu maličkost. Měla jsem na sobě ještě pyžamo. To se skládalo z trika a kalhotek. Beze slova jsem se otočila a běžela do pokoje. Nepočítala jsem s tím, že po ránu najdu Edwarda u nás doma, jak vaří.
V pokoji jsem na sebe rychle hodila kalhoty a triko s dlouhým rukávem. Poté jsem si vzala rukavice od Alice. Docela jsem se bála, jelikož neměly prsty, ale tvrdila, že se nic nestane. Ona to musí vědět. V koupelně jsem se ještě zkulturnila a vrátila se do kuchyně. Sedla jsem si ke stolu a Edward akorát nandával maso s bramborem na talíř.
,,Doufám, že to bude jedlé, ještě jsem nikdy nevařil," upozornil mě Edward, když pokládal talíř na stůl. Pustila jsem se do toho. Když i Emmett se naučil vařit, tak to dokáže každý. Uklidnila jsem se a začala jíst, cítila jsem Edwardův pohled, asi chtěl zjistit, jak to chutná. A já musím uznat, že dobře.
,,Je to dobrý, díky. Co vůbec u vás dělají naši?" zeptala jsem se ho a dál jedla.
,,Díky, jsem rád, že se to dá jíst. No, Emmett vypráví, co vše se dělo, když odešel a tak. Když mě Alice poslala sem, akorát začal."
,,Ne," zasténala jsem a rychle do sebe hodila zbytek.
,,Jdeme," poručila jsem hned, co byl umytý talíř. Nečekala jsem na něj a vyběhla ven. Běžela jsem rychle ke Cullenovým přes les a Edward byl za mnou. Když jsme byli u domu, tak mě předběhl a otevřel mi dveře. Proletěla jsem dovnitř přímo do obýváku, ale nikdo si mě nevšímal a poslouchali Emmetta.
,,Nejhodnější byla Bella, když ještě byla u Rose v bříšku, i když jsem si chvilkami myslel, že to bude fotbalista, jak kopala." Cítila jsem, jak začínám rudnout. Bála jsem se té jeho prořízlé pusy a všeho, co poví.
,,Eleazar musel hned po porodu Rose přeměnit, jelikož ji Bella málem zabila. Už jako novorozeně byla hodně silná. Ale i Rosalie nás poté fascinovala, jelikož neměla problém odolávat a už vůbec starat se o Bellu, i když je na půl člověk. Naše princezna rostla normálně, ale myslela jako starší. Ani nevíte, jak byla roztomilá, když všechno jídlo, co dostala, vyklopila na sebe," začal se smát a ostatní s ním. Nejvíc asi Edward, určitě to viděl v jeho hlavě. Cítila jsem, jak moje tváře hoří. Někdy je vážně těžké být upír a mít rodiče a ke všemu otce, jako je Emmett.
Pokoušela jsem se ho neposlouchat a tak jsem se dívala po obýváku, který byl do posledního detailu dokonalý. Ale můj zrak zaujalo černé, vyleštěné klavírní křídlo jako posledně. Vždy jsem milovala klavírní skladby, ale nikdy jsem se nechtěla učit hrát. Nevím proč. Asi jsem se bála, že to nezvládnu a nebudu tak dobrá, jak bych chtěla.
Podívala jsem se po ostatních, všichni poslouchali tátu, jak vypráví. Držel se s mámou za ruku jako vždy, měli krásný vztah. Všechny páry v místnosti se dotýkaly.
Dotyk!
To slovo mi znělo v hlavě. Slovo, kterého se bojím a vyhýbám se mu, i když bych ho tolik chtěla.
Nikdo si mě zase nevšímal, a tak jsem se vydala domů. Musím si udělat úkoly do školy. Popravdě jsem ale utíkala, tenhle pohled bolel. Proč je všem dopřáno dotknout se někoho, aniž by se mu něco stalo? Proč nemůžu nikdy pocítit dotyk jiné osoby nebo polibek, objetí. A proč mě to v posledních dnech štve víc a víc než jindy? Že by se mi začaly plašit hormony?
Doběhla jsem do svého pokoje a zavřela za sebou dveře. Pustila jsem si rádio, i když jsem neposlouchala, co hrají. Potřebovala jsem se odreagovat a tak jsem si vzala učení a zalezla si do postele. Udělala jsem si všechny úkoly.
Měla jsem vše hotovo a nevěděla, co dělat. Ležela jsem na posteli a jen se dívala do stropu, bez myšlenek, bez ničeho. Jen jsem tupě zírala na strop a koukala na světlo na něm, jak pomalu mizí stejně jako venku.
Když byla tma a domů přišli rodiče, s hlukem se blížili do ložnice. Bylo jasné, co se bude dít, nechtělo se mi to poslouchat. Vyskočila jsem z postele, potom opatrně z okna a běžela do lesa. Zachytila jsem stopu stáda a tak jsem se rozhodla odreagovat lovem.
Po lovu jsem bloudila lesem, bylo mi jasné, že se domů můžu vrátit až ráno. Bez cíle jsem běhala a pokoušela se tak zabít čas. Nevěděla jsem pořádně, kolik je, ani mě to moc nezajímalo. Po nějakém čase jsem našla jedno hezké místo. Byla to louka uprostřed lesa. Lehla jsem si asi tak doprostřed a dívala se na nebe, nesvítil měsíc ani hvězdy nebyly vidět a tak jsem se dívala do tmy.
,,Co tu děláš sama večer?" Lekla jsem se a tak jsem v obraně vyskočila do bojové pozice. Až jsem si po chvíli všimla, že je to Edward.
,,Coby, musela jsem vypadnout z domu," odpověděla jsem v klidu a sedla si. Přišel blíž ke mně a sednul si vedle.
,,Je to tu večer nebezpečné, mohlo by se ti něco stát." Usmála jsem se nad jeho starostí.
,,V tuhle chvíli, i když jsi tu ty, jsem já ale to nejnebezpečnější v tomhle lese. I přesto, že jsem napůl člověk," informovala jsem ho. Překvapeně se na mě podíval.
,,Řekneš mi proč? A taky proč zrovna neslyším tvoje myšlenky?" Povzdechla jsem si. Ráda bych mu to řekla, ale bála jsem se jeho reakce.
,,Někdy ti to povím, ale ne dnes. A proč neslyšíš moje myšlenky, nevím."
,,Je to, jako bys myslela na něco, co nesmím vědět."
,,Možná že nesmíš," usmála jsem se na něj, byla to pravda. "Co tu děláš ty?"
,,Nemohl jsem jako každý večer poslouchat jejich myšlenky, tak chodím sem." Asi máme stejný problém. Přikývl mým myšlenkám. Zjistili jsme, že máme hodně podobných zájmu a spousty věcí, co máme oba rádi. A já zjistila, že ten klavír u nich doma je jeho. Slíbil mi, že mi na něj zahraje. Povídali jsme si o všem až do rána. S ním utekl čas rychle.
 

17 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 AncovickaAR | 31. října 2010 v 16:43 | Reagovat

Jako vždy skvělej dílek...

2 If. | Web | 31. října 2010 v 16:55 | Reagovat

Těším se na další ;-) Tehle díl byl jako vždy skvělý .. :-)

3 aliyce | 31. října 2010 v 16:59 | Reagovat

super dil tesim se na utery :-)  :-)

4 Fleisie | 31. října 2010 v 17:18 | Reagovat

OOO krásnej dílek.. sice kratší ae co? hlavně že je... takže... se těšim až jí zahraje na ten klavír ... a zase až v úterý... chjo =C

5 Šárka | E-mail | 31. října 2010 v 20:19 | Reagovat

super dílek, honem další plíííís, už se těším :-)  :-)  :-)  :-)

6 Danča | 31. října 2010 v 20:26 | Reagovat

Jeee nádhera. Super že se už sbližují. Už aby mu to Bells řekla :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)

7 Roxy | 1. listopadu 2010 v 15:12 | Reagovat

čas utíka :-D  :-D  :-D  :-D to co nejdrive další... Uz se těším až se Edward a osani dozví o Belline dotiku. :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)
Mas odemě velkou pochvalu... Zase mistrocký díl.

8 JasminaCullen | 1. listopadu 2010 v 16:30 | Reagovat

uzasny dielik.. :-D

9 Jasmínka | 1. listopadu 2010 v 19:29 | Reagovat

kráása hrozně se těším na další :)

10 Kajla | 1. listopadu 2010 v 22:12 | Reagovat

Skvělé, nádherné...prostě dokonalé... Omlouvám se, že stále píšu to samé, nenapadjí mě totiž dostatečná slova chvály, ale chci, abys věděla, že každičký tvůj dílek hltám a tebe jako autora naprosto zbožňuju... Hlavně nepřestávej psát ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama