Nedotýkej se mě! - 2. kapitola

25. října 2010 v 20:01 | anamor |  Nedotýkej se mě! (anamor)
nedotýkej se mě
Děkuju za minulé komentáře, jsem ráda, že se vám to líbilo a máte tu další díl. Co se stane první den v nové škole? Koho Bella potká a na co vše pomysl?



2. kapitola - Zase všichni koukají
,,Bell, zlato, vstávej," volala na mě máma zezdola.
,,Za chvíli, mami," zašeptala jsem a ještě víc se zahrabala pod peřinu.
,,Hned," zakřičela, ale já pořád ležela.
,,Vstávej, medvídku, holala, bude z tebe huňatá," začal mi zpívat táta. Bože, jak na to přišel? Vymyslel to, když jsem byla ještě mimino, a vždy mi to zpívá, když se mi nechce vstávat. Strhnul ze mě peřinu a hodil po mně oblečení.
,,Švihni si, jinak dostaneš na zadek." A se smíchem odcházel. S povzdechem jsem otevřela oči a protáhla se. Podívala jsem se z okna s nadějí, že svítí slunce, ale bylo zataženo a pršelo. Oblíkla jsem se do toho, co po mně hodil táta. Byly to obyčejné černé rifle, modré triko s dlouhým rukávem, k tomu ve stejné barvě rukavičky a černou mikinu.
Zalezla jsem do koupelny, kde jsem se rychle umyla. Svoje hnědé vlasy do půli zad jsem si nechala rozpuštěné. Barvu mám po tátově mamce. Můj bledý obličej už lepší nebude, ještěže nejsem bledá jako pravý upír. Jediné, co se mi na sobě líbilo, byly moje hnědé oči, které mám po tátovi. Koukla jsem se na sebe naposledy do zrcadla. No co, lepší už to nebude.
Seběhla jsem dolů do kuchyně, kde na mě čekaly vločky do mlíka jako moje snídaně. Rose se na mě zamračila, neměla ráda, když jsem se nelíčila a nedbala na to, jak vypadám. Ale mně to bylo jedno. Hodila jsem do sebe snídani. A mohli jsme vyrazit. Vzala jsem si boty a bundu a táta měl moji tašku.
Jeli jsme všichni novým Jeepem a já se pokoušela nemyslet na to, co nás čeká. Přijeli jsme před školu, kde bylo jen pár lidí. Bylo to víc budov vedle sebe a byly označeny velkými čísly na zdech. Všichni jsme vystoupili z auta a zamířili do kanceláře školy.
Byla to malá místnost vymalovaná do zelena. Všude byly umělé kytky. Bože, taková malá botanická zahrada. Naproti dveřím byl pult a na něm hordy papírů. A za ním se schovávala postarší, kypřejší dáma. Nasadila si brýle a prohlížela si nás.
,,Dobrý den, Emmett a Isabella McCarty a Rosalie Hale, jsme noví studenti," představil nás jako vždy táta.
Hrajeme si na sourozence a máma na adoptivní sestru, aby nebylo divné, že spolu chodí. A taky by bylo divné, kdyby se řekli, že jsem jejich dcera. Protože jsem víc podobná Emmettovi, hraju si na mladší sestru. Oni půjdou do čtvrťáku a já sama do třeťáku.
,,Ovšem, tady jsou vaše rozvrhy a plánky školy. Všichni dostanete papír, na který se vám každý učitel podepíše, a na konci dne mi je přinesete." Mile se usmála, dala všechny papíry Emmettovi a my mohli jít. Rozloučili jsme se a vydali se zpět na parkoviště, které už bylo plné.
Všichni se na nás dívali a já měla pocit, že omdlím. Nemám ráda, když se na mě někdo kouká, natož celé parkoviště střední školy. Oni na to už byli zvyklí, ale já ne. A asi si nikdy ani nezvyknu, jelikož moje lidské vlastnosti budu mít po zbytek věčnosti. Se strachem jsem se podívala na tátu. Jen se uculil a podal mi moje papíry.
"Slyšelas, tady jsou tvoje papíry. Nezlob a dávej na sebe pozor, kdyby tě někdo otravoval, řekni a já si to s ním vyřídím. Neměj strach, vše bude v pořádku," dal mi kázaní a poté mě objal.
,,Bell, klid, zvládneš to. Jako vždy," šeptala máma, když mě objímala. Přikývla jsem a pokusila se usmát, i když to muselo vypadat jako škleb. A potvrzením mi bylo tátovo rozesmání.
,,Bell, dávej pozor na nohy a koukej se, kam šlapeš," řekl ještě s humorem.
No jo, to by nebyl on, aby se nepobavil na můj účet a mojí nešikovnosti. Ale já za to nemůžu, musela jsem to po někom zdědit. A tipuju, že ten někdo byl on. Jelikož máma nevypadala na to, že by byla někdy nešika.
"Tak ahoj na obědě." Jestli se ho dožiju. Rozloučila jsem se a podívala se, co mám jako první hodinu.
No, alespoň něco zajímavého, měla jsem totiž angličtinu, kterou mám ráda. Byla v budově tři, tak jsem se podívala okolo a viděla, jak mě všichni pozorují. Povzdechla jsem si a zamířila k budově, kde byla velká trojka.

Ještě byl čas, stoupla jsem si dál od vchodu a zaklonila hlavu. Dívala jsem se na nebe pokryté mračnem. Zhluboka jsem dýchala, abych neomdlela. Nechci se jim hned představit úplně i s mou nervozitou a nešikovností. Kdo by řekl, že jsem napůl upír, kdyby mě viděl a nevěděl to? Nikdo, jelikož jsem spíš ještě větší nemehlo než člověk. A to mám v sobě mít i upíra, který je pohotový. By mě zajímalo, kde se schovává.
Nikdy nezapomenu na ten lov, běžela jsem za srnou, ale projevila se moje lidská polovina a já zakopla a natáhla se. To byla rána. Měla jsem odřené nohy i ruce, a dokonce i nos, jak jsem se proletěla po zemi v lese. Jo, tohle se může stát jenom mně. Táta z toho měl druhé Vánoce, když mě viděl, jak jsem se rozplácla. Asi bych se taky smála, kdybych to nebyla já. Jo, ze mě musejí mít upíři vážně srandu. No, oni ji mají i lidi.
Začalo pršet a každou chvíli mělo zvonit a tak jsem se naposledy zhluboka nadechla a zalezla do budovy, kde jsem našla třídu.
Jenže ještě než jsem vešla, cítila jsem sladkou vůni. Uklidňující příjemnou vůni. Bože, upír! Křičely moje myšlenky. Chtěla jsem se hned rozeběhnout a najít tátu, ale nebudu dělat rozruch. Uvidíme. Třeba to nebude tak zlé.
Ještě jednou jsem se nadechla a vešla do třídy, která byla plná. Mezi různými pachy jsem ale silně cítila tu upíří vůni. Všichni se na mě dívali, raději jsem se dívala pod nohy, aby neviděli moje mistrovské umění v chůzi, a šla k učiteli, který už tu byl. Podala jsem mu papír, který mi podepsal. Dal mi knihu a pár papírů.
,,Tak, slečno McCarty, posaďte se vedle pana Cullena," řekl učitel a ukázal na konec učebny. Podívala jsem se a zůstala stát.
Houby upír, upíři. A rovnou tři! Dva v předposlední lavici a jeden v poslední, vedle kterého jsem si měla sednou. Bože, proč já? To je nemohl potkat táta? Ptala jsem se sama sebe a vydala se na místo.
Byla to malá černovláska, která mi připomínala postavičky z pohádek. Jo, elfa, toho mi připomínala. Mile se na mě usmívala. Vedle ní seděl kluk, měl medově blond vlasy a moc napnutou pozici. Asi mu dělalo problém tolik lidí. Oba měli zlaté oči.
Super, vegetariáni.
A jako poslední byl taky kluk. Měl hnědo-bronzové vlasy. Byl bledý jako každý normální upír. Díval se na mě zvláštním pohledem, jako by čekal, co povím, ale já nic neříkala, jen jsem šla k němu a pokoušela se nepřerazit o vlastní nohy.
Cítila jsme ty zvědavé pohledy ostatních, ale pokoušela se je nevnímat.
Byl hezký jako všichni upíři, i když možná byl hezčí než ti, které znám. Došla jsem tedy na svoje místo a posadila se. Byla jsem ráda, že sedím tak vzadu, alespoň na mě nebudou všichni celou dobu zírat. Učitel začal výklad a já se dívala na ty upíry přede mnou.
Profesor říkal Cullen. Jo, táta měl pravdu, že mají ten dům v lese. Ale počkat, on přeci neříkal nic o elfce a blonďákovi. To by si táta neodpustil, aby nevtipkoval, jak je malá. A ten blonďák určitě nebude ten, co ho přeměnil, jelikož u tohohle bylo vidět, jak má problémy se ovládat. Podíval jsem se na mého souseda a pečlivě si ho prohlížela a on mě. Pod modrou košilí bylo vidět, že je svalnatý. Jo, chudák, za ním musejí holky běhat pořád. Ale o tomhle táta mluvil, chvíli jsem přemýšlela. Jo, to má být ten morous a věčný panic, vzpomněla jsem si.
Vykulil na mě oči, jako by to slyšel. Ale to je…do prdele!
To je ten, co čte myšlenky, bože!
Usmál se tomu, co slyšel. Super, tak jsem se nezabila o svoje nohy, ale čtou moje myšlenky.
,,Ahoj, Bello, jsem Edward Cullen," představil se a mile se usmál.
,,Ahoj," pípla jsem, když se otočila ta elfka. Usmála se od ucha k uchu.
,,Ahoj, jsem Alice a tohle je Jasper," představila sebe i toho kluka a pak se zase otočila.
Proč se něco takového vždy stane mně a ne tátovi? Ještěže to neví, jinak to budu mít dalších deset let na talíři. Učitele jsem vnímala jen okrajově, stejně to umím.
 

15 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Scherry | 25. října 2010 v 20:22 | Reagovat

Tak tohle je teda paráda...ten konec mě opravdu pobavil :-D moc se ti tahle kapitolka povedla, těším se na další :-)

2 If. | Web | 25. října 2010 v 20:25 | Reagovat

:D Prej věčný oanic :D .. dobře napsaný .. teším se na další ;-)

3 AncovickaAR | 25. října 2010 v 20:29 | Reagovat

Škoda že další kapitola tu bude až za 2 dny... :-( jinak super, super, super a těším se na další... :-)  :-)  :-)

4 bellla87 | 25. října 2010 v 20:29 | Reagovat

super poviedka :)

5 Šárka | E-mail | 25. října 2010 v 20:51 | Reagovat

mocinky pěkný :-D  :-)  :-)  :-)  :-) , plís rychle další díl prosíííííííím :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)

6 JasminaCullen | 25. října 2010 v 22:43 | Reagovat

paradaa... :-D  :-D  :-D

7 aliyce | 26. října 2010 v 13:43 | Reagovat

:-P to je teda fakt husty  prosim dalsi dil

8 entolinka | 26. října 2010 v 14:40 | Reagovat

Krása.. njn vševedouci Alice :-D  :-D  :-D  :-D  :-D

9 Janula | 26. října 2010 v 18:39 | Reagovat

Super dílek, a hlavně ten konec mě pobavil :-D  :-D už se těším na pokráčko :-)

10 Jasmínka | 26. října 2010 v 19:52 | Reagovat

kráááásný dííleček...hrozně se těším na dalšíí

11 Luna_xp | 26. října 2010 v 20:44 | Reagovat

ten koniec bol úžasný.........smiala som sa aspoň päť minút....... :-D  :-D  :-D

12 Roxy | 26. října 2010 v 21:49 | Reagovat

:-D  :-D  :-D  :-D Píšeš naprosot dokonale :-)  :-)  :-)

13 Kate | 27. října 2010 v 9:34 | Reagovat

Jen takový malý dotaz.. Netvrdila si náhodou na začátku první kapitoly, že se jí nikdo nesmí dotýkat?? A v druhé kapitole se objímá s Rose a Emmem..

14 Kajla | 27. října 2010 v 16:26 | Reagovat

Úžasná kapča, obzvlášť tem konec :-D prostě dokonalost, co jiného bysme mohli čekat od Emmettovi dcery :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama