Elizabeth Masenová

14. října 2010 v 18:01 | anamor |  Jednorázovky

Elizabeth Masen

Ahojky lidi  tak před pár dnami jsem se koukala po internetu a na mojí první povídku a doslova jsem čuměla  moje první povídka která byla jedno rázová (sice na konec měla 3 díly) slaví rok. Tedy 7.10 slavila jeden rok. A tak ji dávám i na svůj blog.
Epilog k Srdci neporučí, nebude a než začnu přidávat svou novou povídku, přidám tedy tuto  doufám, že se vám bude líbit.

Tak teď k samotné povídce.
Už název napovídá, že jde o Edwardovu příbuznou, ale jeho matku nečekejte. Edward nebyl jedináček, měl mladší milovanou sestřičku. Která měla štěstí, jako jediná neonemocněla Španělskou chřipkou. Ale byla to pro ni výhra?




Náš příběh začíná v roce 1918. ve městě jménem Chicago. Zrovna řádila epidemie Španělské chřipky.

Desetiletá dívenka leží v bratrově posteli a brečí. Proč? Protože ten den její bratr zemřel. Rodiče už oplakala a dnes zemřel i její bratr. Její poslední naděje umřela a ona se s tím nemůže srovnat. Milovala svého bratra víc než cokoliv jiného. Už dlouho se tohoto dne bála a dnes nastal.

Její milovaný bratr zemřel a tím se jí rozpadl její dokonalý svět. A společně s ním zanikla i ona sama. Věděla, že už nic nebude jako dřív. Už nikdy nebude šťastna, jelikož jí nebude pomáhat její bratr ani její rodiče.

Celá její rodina je mrtvá, zbyla jí jen protivná teta, která se o ní a majetek bude starat. Ona byla, ale mnohem raději teď byla se svým bratrem na druhé straně. Nechce bez svého bratra a rodičů už žít.

Teta přijela a začala její vzpomínky ničit. Celý dům předělala včetně bratrova pokoje. Vyhodila klavír, na kterém ji učil hrát.

I přes protesty, ty jí ale nepomohly. Ba naopak budily v tetě větší radost, když jí viděla trpět. Teta, neměla srdce zajímal jí jen majetek, který právě patřil dívence a teta se o něj jen starala.

Chtěla zpátky své rodiče a především svého staršího bratra, který jí chránil. Teta jí ničila veškeré vzpomínky na ně na něj. Kazí jí život jelikož dívenka nechce zapomenou, nechce zapomenou na milující rodinu, kterou měla ne ona chce žít dál, ale s nimi v srdci.

Každý večer se jí zdálo o jejím bratrovi, jak si spolu hrály, jak byla šťastná a netrápila se protože jí vždy chránil. Každou noc jí navštěvoval její milovaný život. Ale vždy když se probudila, zmizel a zbyla jen teta.

Teta, kterou začala nenávidět v den, kdy vyhodila klavír jejího bratra ze slov "Je mrtvý!" Tehdy jí začala nenávidět, protože tu nejkrásnější vzpomínku na něj pošlapala. Klavír, který milovala stejně, jako bratra nechala její teta zničit. Všichni dobře věděli, že svého bratra milovala a nedala na něj dopustit.

Z krásné dívenky se zlatým srdce, zbyl jen její stín. Dívenka už naznala štěstí, lásku nic. Jiskry v očích zmizely. Jen každou noc jí stále to vše navštěvovalo a dávalo naději, která vždy po probuzení zemřela. Žila, ale přitom umírala mrtvá.

Roky plynuli a dívenka dál umírala. Bylo jí už sedmnáct a byl štědrý večer. Už nechtěla poslouchat pomluvy o rodičích už nechtěla dál poslouchat, jaký budíš kničenu byl její bratr, jelikož to nebyla pravda.

Ne ona už jen chtěla být se svou rodinou. Už toho měla dost a tak se vzbouřila své teta. Utekla, bloudila celý večer po městě. Sněžilo a byla zima, ale dívku nic nezajímalo chtěla být se svou rodinou, kterou tak milovala.

Chtěla zpátky vše, co měla před pár lety, když byli vánoce. Potloukala se a nechtěla už být. Když v tom jí neznámí muž zavlekl do uličky. Nevěděla, že je to upír a chce jí zabít. Ale jí to bylo jedno, vše jí bylo jedno nic jí nezajímalo.
Upír se jí zakousl do krku a ona cítila, že za chvíli budou se svou rodinou se svým bratrem, který jí ochrání. Jenže upír se odtrhl a utekl. Začala se přeměňovat v upíra. Ale jen polovičního. Byla odsouzená k věčnému životu. Měla dál žít i přesto že si přála zemřít. Život k ní byl ještě krutější a přitom ona nic zlého neprovedla.

Měla se do konce věčnosti trápit. Nic jiného jí nezbývalo. Bloudila po světě a dál jen vzpomínala. Když teta zemřela, vrátil se jí veškerý majetek. Ale už v tom všem nebyli vzpomínky. Sama se svou bolestí dál přežívala. Dál bloudila po světě a znala jen bolest a krásnou minulost.

A kdo tato dívenka je?

Je to Elizabeth Masenová. Krásná dívka s bronzoviny vlasy a zelenýma očima. Které měl i její bratr. Byla si s ním hodně podobná. A proto vždy když se podívala do zrcadla vidí svého bratra a vzpomíná si, jak se o ní starala. Jak jí chránil před krutým světě, teď by ho zase potřebovala, ale on už jí chránit nebude nikdy.

Bylo to už sto let od smrti její rodiny. Bylo to už sto let, co je sama. Už tak dlouho jen přežívala bez lásky.

Rozhodla se odstěhovat do města jménem Forks. Do malého deštivého městečka. Ano ty měla ráda, jelikož jí déšť pomáhal přežít.

Přihlásila se na školu, koupila si dům a začala zase žít jako sedmnáctiletá. První její školní den svítilo, jako zázrakem slunce. Bylo to znamení, že se jí změní život, ale ona to znamení neviděla. Neviděla nic. Už nechtěla zbytečně doufat.

Přijeli do školy a všichni už Elizhabet očekávali všichni krom rodiny Culenu, jelikož když je hezky jednou do hor.

Všichni obdivovali její krásnu a všem připomínala jednoho z rodiny Cullenu, měl taky, tak bronzové vlasy. Jako vždy si nikoho nevšímala. Vyzvedla si věci a pak se vydala na hodinu. Všichni si ji neustále prohlíželi, kluci s ní chtěli chodit.

Ale ona nikoho nevnímala. Jelikož už sto let je ve svém světě plném bolesti a vzpomínek. Vše ji bylo jedno, škola pro ni byla jen prostředek pro rychlejší ztrátu času v její věčnosti.

Elizabeth plynul její první školní den jako vždy. S nikým nemluvila. Vše se, ale změnilo třetí hodinu. Měla Historii, jen co vešla do třídy, uslyšela, jak jedno srdce vynechalo a tak se podívala. V lavici seděla malá hnědovláska a upřeně se na ni dívala, ale jinak než ostatní. Učitel jí vedle ní posadil.

,,Jsem Bella Swan a ty?" začala Bella konverzaci.

,,Elizabeth Masen," odpověděla suše a Belle opět vynechalo srdce.

Elizabeth to nechápala, ale nechala to být. Bella jí celou hodinu bedlivě pozorovala.

Proč?

Protože v ní viděla, až moc velkou podobu se svým přítelem a nejen v těch vlasech. I gesta rysi vše bylo až moc podobné to, ale ostatní neviděly.

Elizabeth si z Belly nic nedělala a nevšímala si jí dál. Nic jiného se nastalo až do oběda. Sedla si sama ke stolu a když si
k ní přisedla Bella. Naštvaně se na ní podívala.

,,Chci být sama," vrčela, ale Bella byla zvyklá a tak se na ní jen usmála. To jí vytočilo ještě víc nenáviděla, když se o ní lidi moc zajímají.

,,Vím o tobě toho hodně Elizabeth," zašeptala Bell,a tak aby to slyšela jen ona. Překvapeně se na Bellu podívala a čekala.

,,Víš možná znám někoho, koho bys chtěla vidět někde o samotě bez lidí okolo. Jsem si jistá, že tě taky rád uvidí," prohlásila sebejistě Bella.

Elizabeth na ni je zírala. Nevěděla, že by jí někdo rád viděl. Vždyť ona nikoho neměla, její rodina byla mrtvá a s nikým nikdy nemluvila. Neznala ani žádné upíry. Bella viděla, jak je zmatená, ale nic neřekla, chtěla jí překvapit stejně, jako jejího přítele.

,,Po škole pojedeme na takové místo," řekla Bella a odešla. Elizabeth jen zírala neschopná slova.
Neměla v plánu jet někam s Bellou.
Proč by měla?
Proto po škole nečekala a zamířila ke svému autu. Bella vše tušila a proto tam už čekala. Elizabeth dělala, že jí nevidí a nasedla.

,,Přece se mě nebojíš, když si něco jako upír," řekla sebejistě Bella a dívala se jí do očí.

,,Co vše víš?" zeptala se vystrašeně Belli. Ta se jen pousmála a nasedla na místo spolujezdce.
Elizabeth se podle její pokynů rozjela z město do lesa.

,,Víš žijí tu upíři jsou vegetariáni a musí ti vysvětlit pravidla navíc jeden jen doktor a určitě by je zajímalo co jsi zač. Měla bys mít zlaté nebo rudé oči a ne zelené," řekla Bella a navigovala jí na skrytou odbočku v lese.

Dojeli až před dům Cullenů. Elizabeth zůstala jen zírat na ten dům, jak byl krásný. S úsměvem jí Bella vedla dovnitř. Až do obýváku.

,,Jsem tady a mam návštěvu," řekla do domu Bella a před nimi se v tu chvíli ukázalo sedm upírů.

Sedmu upíru na dívku ve dveřích nevěřícně zíralo hlavně dva z nich, kteří ji znali jako tu malou desetiletou dívenku.

Elizabeth si je všechny pozorně prohlížela. Blonďáka jménem Carlisle poznala. Byl to totiž doktor její rodiny. On jí oznámil o smrti rodičů a bratra. Když se dostala k poslednímu členovi, tak její už tak tiše bijící srdce se zastavilo. Nemohla tomu uvěřit.

Před ní stál krásný kluk s bronzovými vlasy. Který vypadal stejně jako její bratr před smrtí. Nevěřícně se na něj dívala. Když to ticho porušila Bella.

,,Elizabeth Masenová ráda bych ti představila Edwarda Masena Cullena," všichni zíraly ještě víc.

Elizabeth začaly stékat slzy po tváři. Nemohla tomu uvěřit, on žije, její bratr žije.
,,Eli," zašeptal její bratra. Nanic už nečekala a rozeběhla se k němu. Silně ho objala jako vždy.

,,Edwarde, chyběl jsi mi," šeptala Elizabeth v bratrově náruči.

A tak naše dívenka, která před sto lety ztratila rodinu vše, co milovala, opět našla. Našla svého bratra a sním i novou milující rodinu. A už navždy to bude opět ta krásná dívenka plná radosti a ne smutku. Už navždy bude mít zase svého bratra.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 AncovickaAR | 14. října 2010 v 21:37 | Reagovat

NÁDHERA
NÁDHERA
NÁDHERA
takhle bych mohla pokračovat do nekonečna...
je to úžasná povídka která mě dojmula až k slzám...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama